Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Voskovec, Werich a jejich vyznání přes oceán

  10:47aktualizováno  10:47
Když už se museli míjet osobně, roztrženi železnou oponou, oceánem a často i odlišnými starostmi, pokoušeli se Voskovec a Werich setkávat alespoň v dopisech.

Jiří Voskovec, Jan Werich - Jiří Voskovec, Jan Werich | foto: archiv

Možná to Jiří Voskovec a Jan Werich nezamýšleli, ale trochu s tím počítali: ty listy se nakonec staly hmatatelným důkazem jejich poválečné literární spolupráce.

A je to víc než korespondence: jímavá vyznání, niterné úvahy o životě a umění, kterými pokračuje něco, co předtím předčasně skončilo. A také to je jedno z nejlepších čtení letošního roku, vedle vynikajících překladových próz Krvavý duben Ismaila Kadareho a novely Jít krást koně Pera Pettersona.

Jeden druhému Jolly Jokerem
„To štěstí, že my dva jsme se potkali a že my dva jsme vyšli v tom, co my dva jsme měli rádi, to štěstí má málo lidí. My jsme si vlastně jeden druhému Jolly Jokerem,“ psal v únoru roku 1963 Werich Voskovcovi.

Nakladatelství Akropolis se ve spolupráci s Nadací Jana a Medy Mládkových podařilo to, na čem selhaly mnohé záměry před nimi. Totiž z Gotliebova archivu v Bostonu, kde je uložena Voskovcova literární pozůstalost, přepsat objemnou složku dopisů, doplnit ji o ty z pražského Památníku národního písemnictví a curyšského držení Werichovy vnučky.

Nakonec bylo dokumentů tolik, že vystačily na tři svazky. První dva vyšly letos a zachytily období od podzimu 1945 do bouřlivého roku 1968. Poslední část,
chystaná na příští léto, dovede vzájemné dopisy do Werichovy smrti. Měla by zahrnout i ukázku z rozepsaných Voskovcových pamětí.

Možná někoho napadne, co je to za módu vydávat zapadlou korespondenci a nahlížet osobnostem do soukromí. Ale v tomto případě to neplatí, i když otevřené až tvrdé výroky na různě vzdálené okolí se i v těchto dopisech nutně najdou.

Je nicméně stále zřejmější, že V + W si byli umělecké hodnoty svých listů vědomi, že je s myšlenkou na budoucí zveřejnění koncipovali a psali. Viz třeba pasáž z Voskovcova psaní: „Zases napsal stručnou úvahu o umění, která se jednou bude citovat...Pečlivě schovávám tvé dopisy – a jsa potomek onoho Pinkase, co
přistrčil tu kasu do studně – zároveň i kopie svých tobě – člověk nikdy neví a musí to kapánek těm posranejm Holzknechtům, co přijdou po nás, usnadnit, ne?“

Zbabělost, blbost, hulvátství
Před čtenářem se tak odvíjí příběh výjimečného, ale v mnohém typického českého života druhé poloviny minulého století. Jan Werich se v socialistickém Československu pokouší hrát a tvořit v rámci svých možností, ubíjen naschvály a závistí doby. V prvním svazku o tom svědčí zejména popis setkání s divadelníkem E. F. Burianem, který údajně Wericha roku 1959 udal a překazil tím výpravu Divadla ABC do Paříže.

„Zbabělost, blbost a defenestrační hulvátství..., tedy květy, dařící se kolem klikatého toku našich průzračných řek, se rozvinuly a vydaly puch,“ psal Werich. Bojovat však musel i Jiří Voskovec ve svobodném světě – roku 1950 byl internován na Ellis Islandu a vyšetřován pro domnělou spolupráci s komunisty,
o osm let později mu zemřela manželka, následovaly vyčerpávající starosti o živobytí.

Ač to zní paradoxně, ze země totalitní chodily hmotné podpory do země zaslíbené. Léta šedesátá sice znamenají uvolnění, zjevné úspěchy a mlhavé přísliby, ale také tísnivé nejistoty a hluboká zklamání.

Voskovec a Werich se pokoušejí nalézt společný rytmus ve „spolu-knihách“, „spoluesejích“ a „dvojpamětech“, ale jaksi se to nedaří. Rozpačitě vyzní i osobní
shledání na sklonku roku 1968, poznamenané Werichovou nemocí. Voskovec tehdy psal Werichově ženě, že se Jan změnil a zmenšil, že příliš naslouchá „pišišvorům, půlpánům a nudníkům“.

Nehledě na záměry a výčitky – zřetelnou spojnicí, terapií i nadějí těch let nakonec zůstávají ty dopisy, i když jsou vnitřně čím dál smutnější. O to rozmařilejší musí být navenek, jazykem, který bezstarostně těká mezi češtinou a angličtinou, do úmoru ohýbán, natahován a kroucen. A proč neskončit lakonicky: „Piš jak slišýš, a to richle a záhi.“





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Spisovatel Bernhard Schlink
Napsal Předčítače. Teď Bernhard Schlink odhaluje skryté Letní lži

Před více než dvaceti lety Bernhard Schlink zasáhl literární svět románem Předčítač, podle kterého později vznikl úspěšný film s Kate Winsletovou. Nyní v...  celý článek

Svět módy podle ilustrátorky Megan Hessové
Po Sexu ve městě ilustruje kreslířka životní příběh Coco Chanel

Módní návrhářka Coco Chanel přesvědčila svět, že dámské kalhoty, bižuterie i značkové parfémy mají smysl. Její život nyní představuje kniha Coco Chanel –...  celý článek

Edward Snowden vynesl informace z NSA, protože nechtěl žít ve světě, kde nikdo...
RECENZE: Nešetří novináře ani sousedy. Boží oko inspiroval Snowden i CIA

Americký spisovatel Barry Eisler si na chvíli odskočil od hrdinů svých knih Johna Raina a Bena Trevena, aby napsal politický thriller Boží oko. Inspiroval ho...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.