"Zrovna Balajkův film jsem neviděl," říká Vorel. "Ovšem příběhů o útěku od civilizace existuje hodně a to téma se bude věčně opakovat. Já utíkám od patnácti let, na Rabštejnsko. Dlouho jsem v sobě střádal své přírodní, mimosmyslové, těžko sdělitelné prožitky, napsal jsem šest verzí scénáře a vlastní poznatky do něj vnesly i desítky jiných lidí; dá se tedy říci, že šlo o kolektivní práci."
Podle režiséra představuje Cesta z města stylizovanou pohádku, film hodně starý až starobylý. Nechce prý diváky vyzývat přímo Utíkejte! - spíše Přibrzděte. Hanákův hrdina, rozvedený počítačový odborník, jede se synem jen na víkendové toulky. Ale v malé vsi, u krásky zběhlé ze studií (Barbora Nimcová), její babičky-kořenářky (Ljuba Skořepová) a dalších rázovitých venkovanů (Bolek Polívka, Eva Holubová, Milan Šteindler) se zdrží na celý podzim, a rádi by zůstali navždy...
Své vlastní útěky tvůrci filmu nedovádějí do takových krajností. Vorel považuje přírodu "za nejvíc, co vůbec může být, protože je krásná, aniž má účel či důvod" - ovšem bez některých civilizačních výdobytků se na vesnici neobejde. "Ano, auto mě tam doveze. A tenhle scénář jsem tam psal na přenosném počítači. Zato mobil nemám. Uznávám, je to jistá schizofrenie, ale slibuju, že jednou to dokážu!"
Herečka Ljuba Skořepová naopak nemá - a ze srdce prý nenávidí - auto ani počítač. "Mobil mám, ale taky ho nesnáším!" dušuje se. Pokud jde o přirozený půvab krajiny, kameraman Marek Jícha prý sice její malebnost opěvoval s tím, že se na ní nesmí změnit ani stéblo, nicméně postupně začal aranžovat vlastní "ikebanu".
Pro jaký typ diváků je Cesta z města určena? Producent Ondřej Trojan líčí, jak nadšeně přijali vesnickou předpremiéru místní lidé, prý se ve filmu poznali. Distributor Jan Bradáč žertuje, že diváci z města na film půjdou, pod jeho vlivem utečou na venkov a v tamním kině si ho zopakují - ale vážně pak přiznává, že vesnické publikum asi nebude tou správnou cílovou skupinou.
Vorel připouští, že si možná "svůj" venkov idealizuje "z pohledu Pražáka". Nicméně zastává názor, že změnit přístup k životu a jeho hodnotám lze pouze útěkem z civilizace do přírody. Hanák tak radikální není: věří, že se dá žít rozumně i ve městě: "Třeba je to kompromis, ale proveditelný: i ve městě si člověk může zachovat jistou soudnost a míru své spotřeby."
Recenze Mirky Spáčilové
Nesourodá cesta z města
V autorském filmu Cesta z města se režisér Tomáš Vorel představí v roličce soka hlavního hrdiny alias Tomáše Hanáka a navíc jako autor většiny písničkových textů, což bývá právě Hanákova doména. Ten Vorlovo veršotepectví žertem zhodnotil: "Seifert to vždycky není, ale cítím z toho upřímnost." V Hanákově výroku stačí zaměnit Seiferta dejme tomu za jméno nějakého velkého režiséra a s trochou nadsázky by mohl platit pro celý film.
Divák si má vybrat mezi životní upřímností a filmovým dílem. Klíčový bonmot jedné z postav "kompjútr nepodojíš", jenž zakotvuje sympatie tvůrců na stranu vesnické selanky, má půvab okamžiku, ale současně nezakryje onen naivní radikalismus městského intelektuála, který se nechává okouzlovat "prostým" životem rázovitě přímých lidí u studánky či pod jabloní, aniž si všiml, že v domcích září obrazovky estrád.
Polemika na téma, zda útěky do chalup a k suchým záchodům jsou dobrodružnou hrou, nesouhlasným gestem či opravdovým řešením civilizačních traumat, se však v podobných filmech nevede. Tvůrci zpravidla zastávají postoje plakátově jasné: pastýřská idyla včetně plodů jásavě rozmazaných po dívčí tváři trčela ze snímku Drahomíry Vihanové Zprávy o putování... a nyní se nachází u Vorla. Balajka se opájel krojovaným folklorem v díle ...ani smrt nebere, v tomhle je Cesta z města přece jen uměřenější, osvětový tón se snaží rozostřit odlehčenější i výraznější stylizací. Jenže v té zas nezná notu, na níž by se sjednotila.
Vznikl mezižánr střídající absurditu s groteskou, pohádkové fantaskno s popisnou lyrikou, karikaturu s mystikou. Na svém si stojí příjemná hudba Milana Vícha a kamera Marka Jíchy, vnímající krajinu spíš v kráse její syroby než líbezné sladkosti; jednotlivé scény však míru i typ nadsázky střídají.
Hrdinové, rozvedený počítačový programátor na výletě se synem, jsou charakterizováni výhradně "zlými" a zbytečnými rekvizitami: notebookem, bojovou počítačovou hrou, kamerou, mobilem, brýlemi, hodinkami, autem - aby o ně přicházeli a stali se svobodnějšími. I protiváhu "hodných" prvků vytvářejí klišé: ojíněná jablka, jež češe svůdná divoženka, ježek, ryby, byliny, vyjížďky na koních. Jadrný jazyk vesničanů přebíjí poangličtělou odbornou hantýrku hrdiny, jenž "remembruje, džoukuje, sejvuje"; z města přicházejí padouchové rvoucí se o dědictví, kdežto místní, ať se perou, hádají, pijí či střílejí psy, jako by měli předem odpustky. Vyhrotit "dobro" a "zlo" v křiklavé nadsázce by ještě nevadilo, kdyby ji nerozbíjely další motivy ve stylu "vše, co mám rád".
Rumcajsovský hajný (Milan Šteindler) má dům plný samorostů v lynchovsky bizarním duchu; včelař (Leoš Suchařípa) nabízí med a medovinu v idylce až lepkavé; Hanákova svůdkyně (Barbora Nimcová) se u nočního ohně podobá pohanské kněžce, za jejími barbarskými rituály ovšem voní záhon s marihuanou a občas výchovně kárá, že do prašivek se nekopá. Podobně babka-kořenářka (Ljuba Skořepová) střídavě čarodějnicky křepčí i moudře káže o nesmyslnosti moderního spěchu slovy "Co chceš stihnout? Svou smrt?"
Nesourodé várce se nakonec vymyká jemné "sklepácké" pohrávání s písní Dva skřítci jdou lesem a herecký pár Bolek Polívka - Eva Holubová, jejichž postavy naopak stojí oběma nohama na zemi: jen oni vyslovují své pravdy samozřejmě a bez patosu.
| Cesta z města ČR, 2000 | |
| Režie a scénář: | Tomáš Vorel |
| Kamera: | Marek Jícha |
| Hudba: | Michal Vích |
| Střih: | Vladimír Barák |
| Kostýmy: | Soňa Nemcová |
| Hrají: | Tomáš Hanák, Barbora Nimcová, Bolek Polívka, Eva Holubová, Milan Šteindler, Petr Čtvrtníček, David Vávra a další |
| Délka: | 106 minut |
| Premiéra: | 5. října 2000 |
Své vlastní útěky tvůrci filmu nedovádějí do takových krajností. Vorel považuje přírodu "za nejvíc, co vůbec může být, protože je krásná, aniž má účel či důvod" - ovšem bez některých civilizačních výdobytků se na vesnici neobejde. "Ano, auto mě tam doveze. A tenhle scénář jsem tam psal na přenosném počítači. Zato mobil nemám. Uznávám, je to jistá schizofrenie, ale slibuju, že jednou to dokážu!"
Herečka Ljuba Skořepová naopak nemá - a ze srdce prý nenávidí - auto ani počítač. "Mobil mám, ale taky ho nesnáším!" dušuje se. Pokud jde o přirozený půvab krajiny, kameraman Marek Jícha prý sice její malebnost opěvoval s tím, že se na ní nesmí změnit ani stéblo, nicméně postupně začal aranžovat vlastní "ikebanu".
Pro jaký typ diváků je Cesta z města určena? Producent Ondřej Trojan líčí, jak nadšeně přijali vesnickou předpremiéru místní lidé, prý se ve filmu poznali. Distributor Jan Bradáč žertuje, že diváci z města na film půjdou, pod jeho vlivem utečou na venkov a v tamním kině si ho zopakují - ale vážně pak přiznává, že vesnické publikum asi nebude tou správnou cílovou skupinou.
Vorel připouští, že si možná "svůj" venkov idealizuje "z pohledu Pražáka". Nicméně zastává názor, že změnit přístup k životu a jeho hodnotám lze pouze útěkem z civilizace do přírody. Hanák tak radikální není: věří, že se dá žít rozumně i ve městě: "Třeba je to kompromis, ale proveditelný: i ve městě si člověk může zachovat jistou soudnost a míru své spotřeby."
Recenze Mirky Spáčilové
Nesourodá cesta z města
V autorském filmu Cesta z města se režisér Tomáš Vorel představí v roličce soka hlavního hrdiny alias Tomáše Hanáka a navíc jako autor většiny písničkových textů, což bývá právě Hanákova doména. Ten Vorlovo veršotepectví žertem zhodnotil: "Seifert to vždycky není, ale cítím z toho upřímnost." V Hanákově výroku stačí zaměnit Seiferta dejme tomu za jméno nějakého velkého režiséra a s trochou nadsázky by mohl platit pro celý film.
Divák si má vybrat mezi životní upřímností a filmovým dílem. Klíčový bonmot jedné z postav "kompjútr nepodojíš", jenž zakotvuje sympatie tvůrců na stranu vesnické selanky, má půvab okamžiku, ale současně nezakryje onen naivní radikalismus městského intelektuála, který se nechává okouzlovat "prostým" životem rázovitě přímých lidí u studánky či pod jabloní, aniž si všiml, že v domcích září obrazovky estrád.
Polemika na téma, zda útěky do chalup a k suchým záchodům jsou dobrodružnou hrou, nesouhlasným gestem či opravdovým řešením civilizačních traumat, se však v podobných filmech nevede. Tvůrci zpravidla zastávají postoje plakátově jasné: pastýřská idyla včetně plodů jásavě rozmazaných po dívčí tváři trčela ze snímku Drahomíry Vihanové Zprávy o putování... a nyní se nachází u Vorla. Balajka se opájel krojovaným folklorem v díle ...ani smrt nebere, v tomhle je Cesta z města přece jen uměřenější, osvětový tón se snaží rozostřit odlehčenější i výraznější stylizací. Jenže v té zas nezná notu, na níž by se sjednotila.
Vznikl mezižánr střídající absurditu s groteskou, pohádkové fantaskno s popisnou lyrikou, karikaturu s mystikou. Na svém si stojí příjemná hudba Milana Vícha a kamera Marka Jíchy, vnímající krajinu spíš v kráse její syroby než líbezné sladkosti; jednotlivé scény však míru i typ nadsázky střídají.
Hrdinové, rozvedený počítačový programátor na výletě se synem, jsou charakterizováni výhradně "zlými" a zbytečnými rekvizitami: notebookem, bojovou počítačovou hrou, kamerou, mobilem, brýlemi, hodinkami, autem - aby o ně přicházeli a stali se svobodnějšími. I protiváhu "hodných" prvků vytvářejí klišé: ojíněná jablka, jež češe svůdná divoženka, ježek, ryby, byliny, vyjížďky na koních. Jadrný jazyk vesničanů přebíjí poangličtělou odbornou hantýrku hrdiny, jenž "remembruje, džoukuje, sejvuje"; z města přicházejí padouchové rvoucí se o dědictví, kdežto místní, ať se perou, hádají, pijí či střílejí psy, jako by měli předem odpustky. Vyhrotit "dobro" a "zlo" v křiklavé nadsázce by ještě nevadilo, kdyby ji nerozbíjely další motivy ve stylu "vše, co mám rád".
Rumcajsovský hajný (Milan Šteindler) má dům plný samorostů v lynchovsky bizarním duchu; včelař (Leoš Suchařípa) nabízí med a medovinu v idylce až lepkavé; Hanákova svůdkyně (Barbora Nimcová) se u nočního ohně podobá pohanské kněžce, za jejími barbarskými rituály ovšem voní záhon s marihuanou a občas výchovně kárá, že do prašivek se nekopá. Podobně babka-kořenářka (Ljuba Skořepová) střídavě čarodějnicky křepčí i moudře káže o nesmyslnosti moderního spěchu slovy "Co chceš stihnout? Svou smrt?"
Nesourodé várce se nakonec vymyká jemné "sklepácké" pohrávání s písní Dva skřítci jdou lesem a herecký pár Bolek Polívka - Eva Holubová, jejichž postavy naopak stojí oběma nohama na zemi: jen oni vyslovují své pravdy samozřejmě a bez patosu.
