A když už to opravdu nejde, jestliže je třeba chránit vlastní dítě, pak se vezme nůž, setře krvavá podlaha, starý mrazák s novým obsahem se zakope a žije se dál. Protože jinak to zkrátka nejde.
Snad jen kouzelník Pedro Almodóvar dokáže vzdát ženám poctu, jež si podmaní i muže, ač ti tentokrát hrají role spíš okrajové či nelichotivé.
Režisér totiž ani jedinkrát nepojmenuje to, co mezi řádky z plátna prýští: tichou sílu a solidaritu žen, tak přirozenou, že se o ní ani mluvit nemusí, a hodnou obdivu přesto, že navenek svými projevy budí často smích.
Právě nádherný humor protkaný poezií smutku je bezpečným visutým mostem nad melodramatickými roklinami Almodóvarovy ságy z kraje jeho dětství, z míst, kde věčný vítr šíří požáry.
Oheň prý kdysi připravil o rodiče také sestry, kolem nichž se příběh točí a z nichž plátnu kraluje hlavně rázná matka mladičké dcery neboli Penélope Cruzová.
Hollywoodská kráska jako by návratem na rodnou půdu rozkvetla zemitě šťavnatým půvabem, jejž ještě dál násobí záměrná stylizace její hrdinky do podoby Sophie Lorenové a spol. ze slavné éry italského filmu.
Místo umělých křehotinek je tu najednou „kus ženské“, která vlní boky s lidově i pudově smyslnou samozřejmostí, ať kráčí jen tak podomácku z trhu, nebo do kostela. A když v hospodě, kde zrovna vaří pro filmový štáb, zpívá titulní píseň z dětství, jako by vytryskl pohádkový pramen živé vody: ten průzračný okamžik, kdy se Země zastaví a svět ani nedýchá, zázračná chvilka nabitá nejprostšíse mi emocemi, se bude člověku v paměti vracet nadosmrti.
Ne náhodou se „film ve filmu“, tedy filmařská rodina souznící s rodinou hrdinky, scházejí právě u stolu. Jídlo, pití, postel, bezpečí zosobňují základní věci přežití, k nimž se hrdinky filmu instinktivně upínají. Zbytečně nemudrují - udělají, co je třeba udělat, s vědomím údělu, jenž dědí z matek na dcery.
Když na venkovském pohřbu sedí stařenky v černém s vějíři, tvoří svým způsobem armádu, která neuhne ani o píď. Jejími zbraněmi jsou povinnost, návaznost, služba, věrnost rituálům i schopnost unést děsivá tajemství -neboť Almodóvar si samozřejmě ponechává místo na záhady včetně „duchařiny“ a nečekané zvraty.
V měkkém světle vlastních vzpomínek kreslí Volver podobu světa, kterému vládnou muži, ale přežívají v něm ženy. Přitom - a to je nejbáječnější - ve filmu není stopa feminismu.
Ženy v něm nejeví bojovnost ani nenávist vůči mužům, pomoc nacházejí mezi sebou, od prostitutky po dámu, bez řečí. Pod zranitelností nosí pevnost, od zrození znají nevyhnutelnost smrti - a přijímají ji. Nebouří se, nehroutí. A přesně tak, tedy s neskutečně věrnou věcností, je Cruzová a její kolegyně hrají.
Vůni filmu Volver stvrzuje vtip tak černý a přitom vlídně hutný jako tamní víno. Kdyby se jím režisér sám neopájel a o pár minut film zkrátil, prospěl by mu, ale člověk má pro něj pochopení. I přes slzy tak dobře chutná, že se mu odtud nechce.
VOLVER
Španělsko, režie a scénář Pedro Almodóvar, hrají Penélope Cruzová, Carmen Maura, Lola Dueňasová, Blanca Portillo, titulky, 120 minut.
Hodnocení MF DNES: 80%
