Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vlčí dítě přežilo teror, jed i lágry. Vychází životní příběh plný bolesti

  15:55aktualizováno  15:55
V edici Paměť vychází šílený životní příběh plný smrti, znásilnění, ponížení, samoty a bolesti. Hrdinkou je ruská Němka, kterou dějiny vláčely od Kaliningradu přes Sibiř až do Německa a zase zpátky.

Obálka českého vydání knihy Vlčí dítě | foto: Academia

Kruté. Tohle jediné slovo napadá čtenáře od první do poslední strany dokumentárního příběhu Vlčí dítě. Neuvěřitelná životní pouť Liesabeth Ottové, Němky z Východních Prus, která se ztratila krátce po válce a prošla kus severovýchodní Evropy, teď vychází česky v edici Paměť v nakladatelství Academia.

Líčení sepsali dva němečtí novináři, kteří na Ottovou náhodou narazili v devadesátých letech ve vesnici Ijevskoje v Kaliningradské oblasti, to už byla babičkou. Ve chvíli, kdy jim o sobě Ottová řekla prvních pár vět, bylo jasné, že to není námět na reportáž, ale na celovečerní dokument. A na knihu.

Mnohokrát byla Ottová na pokraji smrti. Hned první noc, kterou strávila jako sedmileté podvyživené dítě zavřená v nákladním vagonu, nahmatala rukama zrní a hladová je snědla. Otekla a nemohla dýchat, neudržela se na nohách. Nebylo to zrní, ale jedovaté hnojivo. Později ji ruské děti málem oběsily - dělaly jen to, co viděly u svých rodičů. Němci byli na území Ruska nežádoucí, přestože tu žili, podobně jako v tehdejším Československu sudetští Němci, po mnoho generací.

Děti namalovaly malé Liesabeth knír, jako měl Hitler, přivázaly jí na krk smyčku, pověsily ji na strom a utekly. Dívenku zachránil muž, který jel náhodou kolem.
Cestou do Litvy pochopila, že si musí změnit německé jméno na litevské, začala si tedy říkat Maritje na památku selky, která ji zachránila po otravě hnojivem.

Z lesa do lágru

Zatímco otec a bratr (matka a sestra zemřely na hladomor) po válce odjeli do Německa oficiálními deportačními vlaky, dívka o žádném vysídlování neměla potuchy a v Litvě se "zapomněla". Brzy se stala pomocnicí partyzánů, kteří se nikdy nesmířili s ruskou okupací Pobaltí. Přenášela vzkazy od sedláků, kteří partyzány zásobovali, znala cestičky z Polska do Litvy.

Jen ona a vlčice, s níž se poznala v lese a která se naučila žít vedle lidského mláděte. "Vždycky jsem byla proti tomu, aby se nám říkalo vlčí děti, protože jsem měla možnost vlčata pozorovat. Měla se mnohem líp než já. Skutečně jsem jim záviděla," vzpomíná.

Šílený příběh však neskončil idylicky uprostřed lesa. "V roce 1953 jsem se za zlodějnu, to bylo něco k snědku a trocha hadrů na sebe, dostala do kárného tábora, nikoho jsem neměla, žádnou rodinu," popisuje Ottová. V lágru se jí narodilo dítě, jako jedno z mála místních novorozeňat neskončilo v latríně, ale odvezla si ho její propuštěná přítelkyně. Její druhá dcera zemřela, až třetí Elena, která přišla na svět na Sibiři, přežila a dodnes s matkou žije. Jednoduché to však neměly nikdy.

"I naší krávě lidi říkali fašistka... Až když přišel Gorbačov, to jsme si mohly už trochu vydechnout, něco se najednou změnilo," líčí Ottová. O návrat do Německa se pokusila ještě v osmdesátých letech, kdy se jejímu otci podařilo ji přes Červený kříž najít. Nepovedlo se, do Ruska se dobrovolně vrátila, doma se cítí být uprostřed chudoby ve Východních Prusech.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.