Vladimír Merta

Vladimír Merta | foto: archiv Galén

Světu nemusíme závidět. V Mertovi máme vlastního Boba Dylana

  • 13
Vladimír Merta oslavil 20. ledna sedmdesátiny. K výročí se vztahovalo hned několik zajímavých počinů, které toto výročí připomněly.

Oslavenec odehrál velký koncert s mnoha hosty v pražském Paláci Akropolis. Česká televize mu odvysílala třídílný dokumentární film Šedá zóna. A domovské vydavatelství Galén v těchto dnech uvádí na trh luxusně vybavené čtyřalbum Podkrovní pásky.

Podobnost názvu s Dylanovými Basement Tapes (Suterénní pásky) není náhodná. Král amerických písničkářů natočil metodou jam sessionů se členy kapely The Band kolem roku 1967 desítky vlastních i převzatých, nových i starých písniček. V roce 1975 z nich vyšel pod tímto názvem výběr na dvojalbu a předloni byl zpřístupněn komplet nahrávek na šesti kompaktních discích.

Vladimír Merta o necelých deset let později, v temnu normalizace a za nepřízně oficiálních státních vydavatelství, vlastně pracoval podobným způsobem. V podkroví svého střešovického domku „načerno“ natáčel na poloprofesionální magnetofon za pomoci dvou zvukařů písničky, které měl „v šuplíku“.

Vladimír Merta: Podkrovní pásky

Ve své vzpomínce, jež je součástí krásně vybavené knížky, vložené do kartonové krabičky se současným vydáním, protagonista píše: „Vytahoval jsem i písně nehotové, s nadějí, že je jednou nahraju líp. Ten omyl mě provází celoživotně: nikdy není žádná píseň tak lehká, abych se ji dokonale naučil.“

Nahrávalo se za normálního chodu Mertovy domácnosti. Kolem si hrály děti, do domu přicházeli přátelé, a byli-li to muzikanti, také přispěli svým dílem. Třeba saxofonista Jiří Stivín. Rovnou, bez jakéhokoli aranžování a zkoušení.

Vladimír Merta na festivalu Trutnoff 2015

Bylo by však samozřejmě velmi povrchní dělat z Merty „českého Dylana“ jen na základě metody nahrávání. Ta podobnost, přesněji řečeno příbuznost (neboť Merta sice Dylana vždy obdivoval, jeho tvorbu má hluboko pod kůží, ale nikdy se jej nesnažil kopírovat) je samozřejmě mnohem hlubší.

Prvořadá je kvalita těchto písní, z nichž mnohé patří k ozdobám Mertova repertoáru dodnes nebo jsou prostě součástí jeho „best of“. Jejich vrstevnatá poezie, jasný občanský postoj, který se zásadně neuchyluje k jednoduchým protestním heslům. A také až nefolkařský důraz na hudebnost. „Neustrnout v poloze průseráře s kytarou,“ jak sám říká.