Sichinger se stal třináctým vítězem soutěže Knižního klubu. Působivost knihy umocňuje i její dějiště: vojenský prostor Boletice, který na sklonku 40. let násilně změnil tvář pošumavské krajiny.
Cukrový klaun, to může být pro mnohé čtenáře dost nejasný název. Jak vás napadl?
Původně jsem si přál název Lešanská kronika nebo Kronikář. Jenže to bylo marketingově nepřijatelné. Cukrový klaun odkazuje k hlavní postavě, která osaměle vzdoruje zlu. Později jsem se dozvěděl, že název má vztah i k filmu Davida Lynche Modrý samet, v němž mladík zjistí, že to malé město, kde žije, je ve skutečnosti prolezlé korupcí a drogami. Zazněla tam píseň Roye Orbisona, která se tuším do češtiny překládá jako Cukrový klaun.
Román se odehrává v boletickém vojenském újezdu. Co ve vás vyvolává taková vylidněná oblast?
Když jsem si v dětství přečetl Piknik u cesty bratří Strugackých, myslel jsem, že taková podivná pásma jsou výplodem fantazie. Ale pak zjistíte, že něco podobného existuje kousek od vás. Něco, co do krajiny nepatří a působí na vás, ať chcete nebo nechcete. Není to vztek ani bezmoc, ale prostě na to musíte myslet.
Jako rodák z Vimperka asi dobře znáte pohraničí, poznamenané válkou, odsunem, dosidlováním...
Život na takovém místě vás konfrontuje s tím, že se kolem všechno ničí. Od Vimperka, kudy vede silnice na Strážný a Pasov, byly vesnice srovnány se zemí, aby bylo jasné, že je to konec světa, hraniční pásmo. Pamatuju si, jak jsme jako kluci chodili do pionýrského domu při té pasovské silnici. Byl to dům po odsunutém Němci a vedoucí nám říkali: Čím dřív to tady zničíte, tím dřív vám tu postaví nový. Tak jsme ho zničili stejně, jak je to popsáno v knize. Ale byl to trik, protože se tam samozřejmě žádný jiný pionýrák nepostavil a ani stavět neměl.
Jaké to je, dospívat na konci světa, kde se všechno ničí?
Zajímavé v tom smyslu, že se před vámi v lese vynoří kamenná zídka a nedaleko objevíte kousek porcelánové sošky. Říkáte si: Tady fakt žili lidi. Ale už tu nejsou a i poslední stopy po nich pomalu mizí.
Ve vašem románu jsou důležité fotografie.
Když vám někdo bude tvrdit, že není možné, aby někdo v době míru během pár dní rozstřílel celou vesnici, pak je ta fotografie jediný důkaz, který kdy budete mít. To je mé důležité téma: jak se věci jeví a jak si je určitá komunita vykládá. Vždycky ví, jak to bylo, bez ohledu na to, jak to bylo. To mě dokáže rozzuřit. Podobnou důkazní funkci mají i kroniky, jenže ty jsou často prodané, ztracené nebo zničené. Takže nakonec zůstanou jen ty fotky.
Četl jste Vimperskou kroniku?
Bohužel ne, ale dějiny vesniček čtu rád a vážím si lidí, kteří je psali. Kroniky jsou příkladem dobré literatury: lidé nepíšou o sobě, ale o tom, co je pro to místo důležité. Třeba že někde spadl strom.
K románu vás inspirovala reportáž o mladíkovi, který se postavil místnímu překupníkovi drog. Jak se pozná taková látka na román?
Kdybych si stejný příběh, který popsala Hana Čápová v Respektu, vymyslel, tak by mi ho nikdo nevěřil. Asi proto jsem okamžitě věděl, že je to ono – jako bych celou knihu v tu chvíli už imaginárně napsal. Se psaním jsem začal ještě ten den.
Do jaké míry jste se držel původního příběhu z reportáže?
Reportáž se odehrávala ve wolframových šachtách severních Čech, kde jsem nikdy nebyl. Napadlo mě, že by se příběh dal přenést na okraj vojenského újezdu Boletice, kde jsou staré grafitové šachty – už před 150 lety ho těžili sedláci a prodávali do Koh-i-nooru nebo používali jako mazadlo. Ale nejdůležitější byl samozřejmě příběh mladíka, který se snažil udělat něco dobrého bez ohledu na to, jak to může dopadnout.
