Oblečená byla jako třeťačka z venkovské základní školy chystající se na hodinu výtvarné výchovy. Tlusté bílé punčocháče a oranžový lem sukně jí čouhaly zpod zástěrky zapnuté na jeden knoflík, jako kdyby se nechtěla umazat vodovkami. Vítejte v hudební vesnici jménem Island.
I zajíkavý hlas zpěvačky islandských Múm, Kristín Anny Valtysdóttir, jako by náležel dívce toho věku. Upejpavě vděčná za každý potlesk, kterým minulý týden kapelu poctilo pražské publikum v klubu Roxy. Stalo se tak v rámci turné na podporu třetího alba Summer Make Good.
Múm vznikli v roce 1997 spolčením dvou počítačových nadšenců a sester Valtysdóttir, jež do kapely přinesly klasické hudební vzdělání. S tvorbou a postoji dvou nejznámějších islandských hudebních akvizic - zpěvačky Björk a kapely Sigur Rós - je propojuje stejný druh naivní pošahanosti a tvrdošíjného outsiderství.
Metropole žijí okamžikem, sledem nenavazujících a vršících se "teď". Kdežto venkov, potažmo krajina mají paměť, lze v nich vystopovat vše, co předcházelo současnému stavu. To platí i o Islandu a Reyklajvíku.
Múm, ale i Björk se chovají jako venkované v nejlepším slova smyslu, udržují tradice. Každý nástroj v jejich rukách zní tak, jak by znít měl, nezkreslují, a přece překvapují: jenže až vzájemným souzněním smyčců, sequencerů a předtočených zvuků. Odvažují se stavět celé skladby s elektronickými aranžemi a kytarovými riffy na půdorysu melodie linoucí se ze starožitné hrací skříňky s odklopeným víkem. Nezakrývají původ příměsí.
Tak se chová venkov, kdežto v městském lomozu by mrazivé cinkání hrací skříňky zcela zaniklo. Právě nesmírný respekt ke všemu slyšenému, snaha nefalšovat nahé zvuky, to je hlavní příčina originality islandských hudebníků.
Zdokonalované nahrávací technologie udělaly s hudbou zvláštní věc. Zbavily ji šumů. Hudba hraná živě se vždy proplétá a spojuje s hlukem. Studiové nahrávky nemusí o výraz soutěžit ani se prosazovat, jsou už dopředu čisté. Múm nabízejí protipohyb. Dokazují, že ne vše, co je zaznamenané na zvukovém nosiči s obalem a jménem kapely, musí být nutně na sto procent hudba. Hú hviss - a ship se jmenuje úvodní skladba alba Summer Make Good, fouká v ní vítr a šumí moře. Očekávali byste, že plesknutí vlny o veslo se promění v rytmický prvek? Chyba. Bylo ojedinělé, ničím netlumené, zostra prolétlo ledově mrazivým vzduchem, nevrátí se.
Múm, Sigur Rós i Björk často používají předtočené ulovené zvuky - od sněhu praskajícího pod nohama až po volání velryb, avšak na rozdíl od industriálu tak nečiní proto, aby jim propůjčili punc hudebnosti. Nemají v úmyslu posluchače mást, stejně jako nástroje ctí Islanďané identitu zvuků. Možná jde o vlastnost, ke které je vychovalo drsné severské podnebí. V něm ten, kdo chce přežít, nemůže bláhově vyrazit pokořovat okolnosti, musí je využít, přizpůsobovat se jim.
Praskající sníh zůstává praskajícím sněhem, avšak vložený do písně ji celou mění ve výřez určité sluchem vnímané situace. Hudba zasazená do prostředí, hudba slyšená za chůze přes zasněženou pláň nebo zaslechnutá vpodvečer na molu. Možná to jsou kýčovitá nepravděpodobná místa, avšak v taktice, jak smísit hudbu se zvuky, a přesto je nenechat splynout, se ukrývá ohromná výzva k pozornému zvažování všeho slyšeného.
