Příběh Visacího zámku je unikátní v českých i světových ohledech. Z kapely nepříliš zručných hráčů, jejíž zpěvák si trochu šlape na jazyk, se stala koncertní jistota, která dodnes spolehlivě plní kluby, jejíž písničky zná zpaměti několik generací a tu nejslavnější, Traktor, umí na kytaru vybrnkat i puberťák, co pohořel na Dajáně.
Ve fiktivním dokumentu Visací zámek 1982-2007, kterým před čtrnácti lety debutoval režisér Petr Zelenka (a jehož model úspěšně a takřka doslova zopakoval ve filmech o Mňáze a Žďorp a Čechomoru), se v Čechách zneuznaná kapela odebírá meditovat do Nepálu, proslaví se nejprve v Japonsku a nakonec, až když z ní šílí Spojené státy, se s velkou pompou vrací do zničených Čech.
Realita pětadvaceti let "Visáčů" je úplně jiná. Poctivým objížděním klubů a schopností překvapit se stále drží v kurzu. Bez větší pomoci médií a hudebního průmyslu se z Visacího zámku stala lidová zábava, která si uchovala punc undergroundu.
Vždycky uměli balancovat na hraně mezi parodií a opravdovostí – už v době svého vzniku rozjeli velkou mystifikační hru, kterou stále oživují různými zábavnými historkami.
Dodnes se traduje, že svůj první koncert nejprve zpropagovali šuškandou o vystoupení nejlepší kapely široko daleko, a až když se půlka Prahy těšila na ten zázrak, začali shánět nástroje a zkoušet.
Těžko říct, zda to tak opravdu bylo – důležité je, že Visací zámek už od začátku uměl vtipně pracovat s příběhem, který zaujme, a momentem překvapení. A krom toho psát silné písničky.
I v nich se odráží jejich schopnost balancovat. Alkoholické vyřvávačky jako Stánek nebo Slivovice střídají texty s odkazem k tradici dekadentní a nonsensové literatury. Na deskách Visacího Zámku najdeme kromě trhlých "hlášek", jako "Vlasta je hnusná, Vlasta je kluk!", zhudebněného Gellnera nebo Morgensterna.
I texty zpěváka Jana Hauberta jsou místy až překvapivě poetické a v kontextu českých kapel patří mezi ty nejlepší. Vybalancovaná je i celá jejich hra na punk, z jehož tradice čerpají hudebně, ale i vizuálně způsobem, u nějž je těžké určit, zda je to pocta, nebo parodie.
I když od ortodoxních punkáčů si mnohokrát vysloužili pohrdání, nelze Visacímu zámku upřít, že právě on k tomuhle stylu mnohé přivedl a že třeba ve skladbě Neumětel kovový dokázal vystihnout nihilistickou náladu, tedy nezbytnou esenci pro vznik punku jako žánru, jako málokdo.
Schopnost zkombinovat nadhled a opravdovost, psát silné refrény a chytré i potrhlé (a i alkoholické) texty – zřejmě díky tomu Visací zámek pořád táhne a oslovuje další generace. Dnes jsou v pozici, kdy by mohli na své koncerty prodávat i rodinné vstupné.
Navíc Visáči zvádají ještě jednu důležitou věc: ve chvíli, kdy by se mohlo zdát, že jenom čerpají ze své minulosti, dokážou přijít se silnou písničkou. Naposledy se jim to povedlo s dva roky starou Známkou punku, s níž dokonce zabodovali i v cenách Akademie populární hudby.
Přestože kvalita jejich pozdějších desek ani zdaleka nedosahuje "klasik" z devadesátých let, přestože pořád natáčejí v nejlevnějších studiích a přestože bubeník Jiří Pátek má i po pětadvaceti letech problém na koncertech udržet rytmus, jít na koncert Visáčů je jako jeden velký happening.
Vidět jejich koncert ve velkém sále Lucerny, který proběhne 11. prosince, je i proto pro každého, kdo se jenom trochu zajímá o historii a vývoj domácí hudební scény, takřka povinnost. Jak říká kytarista Michal Pixa v dokumentu Petra Zelenky v rozhovoru s Přemkem Podlahou: "Důležité je udržovat kontakt s publikem. Třeba na ně ve vhodný okamžik zařvat: Punk's not dead! Vy volové!"
Podívejte se na:
Dokument Petra Zelenky: Visací Zámek 1982-2007
videoklip Známka punku
