Bylo to loni v prosinci. Josef Vinklář kráčel po Malé Straně proti nám. Vraceli jsme se právě z promoce mého syna. Herec měl trochu unavenou chůzí a nepřítomný pohled, jaký člověk nasazuje v davu.
První ho spatřila moje osmdesátiletá matka, která se vypravila do metropole z jihomoravského maloměsta asi po třiceti letech. A hned taková událost! Očarovaně sledovala svého oblíbence i pár kroků na poštu, a marně sbírajíc odvahu k oslovení, přihlížela, jak mistr vypravuje dopis. Doteď ji podezřívám, že to nebyla vnoučkova promoce, co si z Prahy odvezla jako největší zážitek.
Chcete vědět více?
Celý text a další články
o Josefu Vinklářovi
najdete na třech
tiskových stranách
v příloze Víkendu
v sobotní MF DNES
Tak tuhle příhodu jsem vylíčila Josefu Vinklářovi v krátkém dopise, v němž jsem ho na jaře poprvé poprosila o rozhovor. Číslo mobilu totiž pečlivě tajil a na pevné lince mi dlouho odpovídal jen jeho záznamník. V březnu už celý národ věděl, že má rakovinu plic. Bulvární média navíc pustila do světa zprávu, že se odmítá léčit. Prý hodlá boj s nemocí vzdát. Tehdy začala naše série telefonátů.
"Aha, to jste vy, co jste mi napsala ten dopis. No děkuji, to je od vás milé, ale právě jsem po operaci. Ještě to není dobré, takže se na rozhovoru zatím nedomluvíme. Ale slibuju, že to uděláme, hned jak to půjde," řekl mi vážným unaveným hlasem při prvním telefonickém kontaktu. Ten tón rozhodně nepřipomínal člověka, co se vzdává.
