Bablerův Macbeth nevede ani čtenáře po cestě hladkého porozumění, natož pak diváky, zápas s ním svádějí i interpreti.
I při maximální míře koncentrace musí divák obtížně lapat slovo za slovem nebo zvolit jinou možnost - nechat se unášet silou divadelních obrazů vytvářených Burešovou. A ty jsou mimořádně působivé.
Macbeth se hraje na rozevřeném a pustém jevišti, které zaplňují hlavně samy postavy. Již před začátkem hry se herci ještě v civilním oděvu, na který při vstupu na scénu připnou atribut zastupující "středověký" kostým, rozcvičují nebo jen posedávají na židlích.
Po celou dobu hry zůstávají aktéři na jevišti - mrtví i živí, ponoření ve stínu či provádějící němohru v pozadí. K navození nehostinného dávnověkého Skotska stačí několik kovových barelů, na které lze bušit stejně jako do přítomné soupravy bubnů.
Největší efekty však obstará podlaha, zdvihající se v různých úrovních tak, že vytvoří stůl pro strašlivou hostinu s duchem zavražděného Banqua či můstek pro defilé přízraků nebo působivě vyroste, když se k Macbethovu hradu blíží birnamský les.
Mezi mimořádně silné scény patří zavraždění krále Duncana i šílenství lady Macbeth: Vilma Cibulková se silně nalíčenou tváří připomíná loutku, která nad sebou ztratila vládu: skvrny od krve na ruce nesmývá vodou, ale opaluje nad plameny svíček.
Velmi dobře vyšly i čarodějnice coby trojice elegantních dam, hybatelek děje, jež se mžikem mohou změnit na odpudivé bezdomovce či děsivé maškary. Jako by se Burešové Macbeth podobal přízračnému snu, z něhož si pamatujeme jen podivné útržky, ale přesto jsme schopni silně vycítit smysl a atmosféru příběhu.
19. listopadu 2004 11:23
