Divadelní adaptace britského dramatika Christophera Hamptona nese název Nebezpečné vztahy. Na rozdíl od literární předlohy se v ní objevuje "Šílený profesor", který uvozuje jednotlivá dějství.
V brněnském představení dal režisér Zdeněk Kaloč představiteli této průvodcovské postavy Martinu Dohnalovi dostatečně volnou ruku, takže "profesor" je též jakýmsi impresáriem, který za asistence ruční kamery seznamuje v úvodu diváky s jednotlivými hereckými představiteli. Jeho vysvětlující komentář má pak v průběhu děje řadu vesměs zdařilých přesahů či přímo "přeskoků" do naší současnosti.
Scéna je jednoduchá: několik dobových židlí, stolek, paraván, lože přinášené o odnášené profesorovými pomahači, v pozadí soustava dveří, které mohou patřit jak ke klášterním celám, tak k pokojům v ústavu pro choromyslné, na stěnu v pozadí se promítají barevné snímky dotyčných exteriérů či interiérů šlechtických sídel. Představení dominují herecké výkony obou hlavních představitelů - Martina Stránského v roli Vicomta de Valmont a Zuzany Slavíkové coby Markýzy de Merteuil.
Stránského Valmont je svůdcovská šelma cele zaujatá svou hrou, při níž je neúnavně vynalézavý intelekt plně ve službě neméně neúnavného "chtíče". Podlehne mu nezkažená Cecílie (Erika Stárková), vydá se mu zbožná paní de Tourvel (Jana Štvrtecká), v mezičasech "řádí" s kurtizánou Emilií (Tereza Gragarová), přenášeje ji za jejího hýkání a výskotu z pokoje do pokoje.
Markýza Zuzany Slavíkové je dominantní ženská bestie, zdánlivě nezranitelná za duchaplnou, ironickou až jízlivou fasádou. Jako kdyby všichni pro tyto dva byli jen účelem, nikoli cílem, jak by pravil v programu citovaný Immanuel Kant. A přece.
Jinak zdařilá inscenace se nicméně ne vždy dokázala vyrovnat s jedním subtilním, ale zásadním úskalím: zkaženost ústředních postav Nebezpečných vztahů je zkaženost aristokratická, zrcadlí se v ní jedna z krajností spirituality 18. století - a libertinství je pouze vzpoura v rámci daném touto spiritualitou.
Při všech legracích - nejen těch, které jdou na účet podváděných a manipulovaných - by neměla zábava poklesnout na úroveň dobového "peříčka". Tragické vyústění potom může obzvlášť v případě Markýzy vyznít jako vnější, nespravedlivý (jak jinak) boží "trest", a neplyne tak z logiky zkažeností překročené míry.
