Dnes vychází sedmnáctá Vieweghova kniha Báječný rok – deník, v němž autor dle svých slov "poměrně poctivě, otevřeně a bez stylizace" popsal prožitky loňského roku, všechny důležité radosti, smutky, poklesky i návaly zuřivosti.
Začněme obměnou pubertální hry z vašeho deníku o třech věcech, které byste na sobě rád změnil. Co byste změnil na báječném roku 2005?
Diagnózu otce, samozřejmě. Zemřel letos v březnu. V této souvislosti by bylo asi nevkusné říkat, že bych si třeba taky rád vylepšil loňské recenze.
Báječný rok to tedy navzdory názvu nebyl..
Název jsem vymyslel dávno předtím, než jsme se o otcově rakovině dozvěděli. Titul musí především komerčně fungovat a adjektivum "báječný" je moje zavedená značka – což říkám v záměrné nadsázce. Je to přímá narážka na Báječná léta pod psa, nebo chcete-li s Klausem, čímž jsem zamýšlel naznačit, že ani ten můj rok nebude zřejmě úplně báječný – to je člověku po čtyřicítce jasné už 1. ledna...
Podle anglického prozaika Juliana Barnese je dobrá kniha jako nádherné hodinky, které chceme instinktivně otevřít. A i když spisovatelé stavějí své osobnosti na odiv, knihy jsou prý jejich nejlepší částí...
Souhlasím, že román by měl být strhující příběh, který si čtenáře rychle podmaní a tak dále... Jenže základním principem deníku není efekt, ale autentičnost. Deník určený k vydání by myslím neměl být stylistickou či myšlenkovou exhibicí, ale především co možná poctivou zprávou o autorově životě. V deníku by autor neměl kouzlit se slovy, ale – obrazně řečeno – přiznat hemoroidy. Já vnímám deník jako jakýsi obsáhlý dopis kamarádům, blízkým i čtenářům, kteří se mnou aspoň trochu sympatizují. Je to můj vlastní příspěvek do diskusí o mně.
Nebylo vám někdy líto, že se za románového Huga, Kvida či Oskara nemůžete schovat? Četla deník vaše manželka?
Chci-li se postavit ke svému životu co možná čelem, nemohu se schovávat za šifry či pseudonymy. Ano, jdu s kůží na trh, riskuju, ale osvobozující účinek každého podobného comming-outu předpokládá maximální možný podíl pravdy. Všechno, co v deníku je, je pravda. Když jsem pravdu výjimečně napsat nemohl, napsal jsem třeba "Cenzurováno"... Nemohu totiž nadřazovat autentičnost nad ohleduplnost. Veronika deník zatím nečetla. Až to udělá, dočte se nejen věci, které ji asi rozesmutní nebo znejistí, ale i ty, které ji potěší. Nelze holt chtít po životě, aby byl pohodlný a jednoduchý.
Fabuloval jste?
Ne, i když jsem coby bytostný vypravěč byl občas v pokušení tu či onu historku vylepšit, vygradovat – ale to jsem si zakázal. Jakožto prozaik jsem byl taky zpočátku nervózní, že nedodržuju jednotný styl, jak jsem zvyklý v románu: v deníku jsem jednou věcný a civilní, podruhé lyrický, jindy třeba napíšu pár řádků jako Ostravski Ostravak nebo parodicky přejdu do stylu deníku Bridget Jonesové: "Dnes ráno jsem se, milý deníčku, zvážila: 86 kilo!" K deníku tahle rozmanitost patří, je přirozené, že autor střídá nálady, že v lednu prožívá jiné věci než v březnu – a styl to zrcadlí. Na jednom místě píšu: Copak je styl průkazka, kterou se musím každé ráno legitimovat kritikům? Nemám v deníku právo napsat obyčejnou větu "Šel jsem do kina..."?
Myslíte, že čtenáře zajímají opětovné narážky na kritiky?
S tím souvisí jedna obecnější, zásadnější otázka: budu čtenáře zajímat já sám, jaksi bez svých knih? Je to test mé takzvané popularity – kolik lidí si koupí skoro za 300 korun knihu mých každodenních zápisků, v níž chybí velký zábavný příběh? Sám si sice rád kupuji deníky či paměti spisovatelů, které mi někdy připadají zajímavější než jejich samotné dílo – ale kolik nás takových je?
A ti kritici?
Připouštím, že v románech jsem téhle své notoricky známé obsesi někdy podléhal příliš. Když například dneska náhodně otevřu Zapisovatele otcovský lásky a narazím na parodickou scénu, kdy je literární kritik ve sklepě umlácen lopatkou, působí to i na mě jako křečovitost. Ale do deníku tahle celoživotní naštvanost – pro mnohé jistě hysterická, nesnesitelná, únavná a nepochopitelná – patří. Bez ní by deník nebyl úplný. Jsem z recenzí vždycky rozčilený? Jsem – tak bych si neměl hrát na Buddhu.
Píšete, že stejnou věc dokážete vyzdvihnout i zatratit. Dokázal byste napsat dva zcela protichůdné deníky, které by byly stejně poctivé?
Ne, to by jeden z nich byl nutně lživý. Tahle poznámka z deníku je inspirována následujícím výjevem: v hotelové jídelně večeří dva staří manželé a nekonečné minuty mlčí, je slyšet pouze cinkot příborů. Čili: výmluvný dokument o mrazivém manželském odcizení a tak dále... Jenže pak jeden z partnerů přisune tomu druhému talířek s oloupanou mandarinkou a vyslouží si pohlazení po ruce plné jaterních skvrn. Když k tomu pustíte Mozarta, náhle máte Romea a Julii na konci listopadu... Záleží pouze na úhlu pohledu – a ten si volíme sami. S tím jde manipulovat. Vychválit do nebe lze i text na knedlících v prášku – přesně totéž jsem udělal v parodiích Nápady laskavého čtenáře. A naopak. Většinu knih bych snadno uměl zdánlivě stejně přesvědčivě ocenit i popravit. Čistě podle momentální nálady či osobních sympatií k autorovi.
Další kniha bude román?
Román s velkým R. O lidech a andělích. Dokonce poruším zavedený rytmus a vydám jej až na podzim, a nikoli jako vždy na jaře. Na psaní budu mít tudíž víc než deset měsíců. Což je při mém tempu dost času i na trilogii.
