A to je sakra rozdíl, řečeno jazykem hrdinů, kteří si vyměňují věty „Co to sakra bylo?“, „Co to sakra je?“ a „Sakra, zabte to!“. Čistě filmařsky stojí novinka, která ve čtvrtek vtrhne do kin, nad nanicovatým Prometheem, ale byť je napínavější i zručnější, stále těžce slučuje dva žánry v jednom: vybíjenou a vědu.
Tichý úvod nastolující věčnou otázku, odkud pocházíme, oblékne krvavou legendu do bílé vytříbené stylizace s odkazy k hudbě a sochařství. Výtvarný nápad obsahují též vstupní titulky i zajímavé rozvržení kosmické lodi s nákladem stavební techniky, předem slibující těžký kalibr pro akční závěr.
A vylidněný prostor, jímž robot v podání Michaela Fassbendera prochází coby jediný bdící údržbář, nastoluje náladu podobnou podmanivé předehře loňské sci-fi Pasažéři.
Ovšem s hrozbou musí android posádku probudit, což si mohl klidně odpustit, neboť sestava figurek určených vesměs k sežrání je typově i herecky vskutku mimořádně nezajímavá; bohužel včetně hlavní hrdinky Katherine Waterstonové.
Noční safari
Od této chvíle se opakují konfekční postupy: astronauti si vyměňují profesní informace i kolegiální žertíky a chovají se až dětinsky. Chodí, kam nemají, sahají, nač nemají, rozdělují se, ač nemají, a pak se „sakra“ diví, že nestačí utíkat. Tolik prostoduchosti v partě vědců snad neprokázal ani nedávný žánrově příbuzný Život, v němž vesmírnou stanici vylidnil pidižvík z Marsu. Naštěstí Scott dovede strašení šikovněji prodat, třeba při nočním safari stvrzuje svou původní představu Vetřelce jako „dobře udělaného béčka“.
Ovšem současně se o slovo hlásí Prometheus, tedy rádoby filozofická linie směřující k odhalování tajemství bytí. A třebaže ji krášlí Fassbenderova herecky rafinovaná dvojrole, dopouští se neméně „béčkové“ kuchyňské mytologie s dávno již vyčerpanými prvky genetických experimentů a umělé inteligence.
Vetřelec: Covenant zkrátka varuje, že by se divák měl spokojit s otázkami a neprahnout po odpovědích, protože vyluštění záhad zpravidla hrozí banalitou. Včetně touhy po tvořivosti, uměle naroubované na věčné variace vzpoury robotů.
Paradoxně tak i člověk, který vyhřezlé vnitřnosti na plátně zrovna nevyhledává, s úlevou přijme návrat na základnu, k modelovému finále včetně několika hravých situačních detailů. Tady je Scott ve svém živlu a na svém místě, mystiku by měl přenechat jiným, jakkoli lze pochopit, že na prahu osmdesátky by si jako každý filmař rád natočil svou Vesmírnou odyseu.
