Ti, kteří pod názvem Vesnice očekávají výjevy se sociálním podtextem, známé z fotografií Martina Koláře či Jindřicha Štreita, budou nejspíš zklamáni. Pohled Jasanského a Poláka je zcela jiný.
Sledujeme-li vývoj jejich společné tvorby, je v jejich dílech patrná práce s banalitou, záměrné posuzování obrazu okolního "všedního světa" z pohledu nezúčastněného diváka, s jakoby nechtěnou ironií.
Po Pragensiích a Zemské fotografii se autoři zaměřili na vesnické detaily - především stavení, která pozorují bez cynismu i umělecké licence. V přesně dodržovaných kompozicích zobrazují černobílá venkovská zátiší jakoby beze smyslu, bez záměru.
Tento pohled je pro zkušené fotografy vlastně velmi těžký. Nepřidávat emoce, nespekulovat, tvořit osu mimoděčných pohledů.
O banalitě fotografií i jejich ironickém ladění lze nicméně jenom spekulovat. V některých starších sériích autoři záměrně vytvářeli komentovaný vtip. Nyní znejisťují diváka texty katolického básníka Jana Čepa (1902-1974), kterými výstavu doplnili.
"Nezapomínejme však, že podoba tohoto příštího světa klíčí z našich nynějších nejtajnějších myšlenek, že už je skryta v hrdinských úmyslech a snech našeho srdce," končí první z úryvků. I z dalších vyplývají některé motivy tvorby Jasanského s Polákem.
Kromě jakési nepřiznané či skrývané emoce a pocitu nevyslovitelnosti k nim patří pokus o zachycení souvislosti lidských dějin či znamení, která člověk podvědomě svou činností zanechává.
Podoba našeho světa může člověku pomoci orientovat se sám v sobě, "napravit, co bylo uděláno špatně". Toto poznání, pokud jsme schopni dobře vidět, nás však může vést k určité bezmocnosti.
I o té vypovídají fotografie cyklu Vesnice: právě proto, že vytvářejí dojem nezúčastněnosti. Stojí jako jedna velká otázka: Co to znamená? Proč takhle vypadá naše skutečnost? Vypovídá to něco o nás samých? Dá se to pojmenovat? Ano, takto lapidárně, jak to provádí Jasanský s Polákem, to smysl má.
