Předloni se objevila knížka pro děti Říkadla a kecadla a nyní publikuje nakladatelství Cherm „poslední tři Divišovy básnické sbírky, které dosud nevyšly v básníkově vlasti, ale pouze v exilových nakladatelstvích“.
Jde o tituly Obelst, Přece jen… a Průvan, psané v letech 1968–1978, tedy v období, které je ohraničeno Divišovým odchodem do německého exilu (srpen 1969) a sbírkou Beránek na sněhu (říjen 1979), v níž se autorovi podle jeho slov „vrátila poezie“.
Skepse i naděje Trojice nyní vydaných sbírek je tedy pomyslným mostem mezi prvním Divišovým tvůrčím vzepětím v 60. letech, kdy mu vyšlo dvanáct knih, a novou, vrcholnou etapou jeho tvorby, k níž se kromě Beránka na sněhu vážou sbírky Odchod z Čech nebo Žalmy.
Literární historie však ono mezidobí většinou ignoruje: Slovník českých spisovatelů od roku 1945 v hesle psaném Jaroslavem Medem dvě ze sbírek vůbec nezmiňuje a o knížce Přece jen… (s podtitulem Mnichov 1972) tvrdí, že „shrnovala poezii vzniklou ještě v Čechách“. Jako by se v pauze mezi výdechem a novým nádechem nemohly dít podstatné věci. Samozřejmě že se dějí.
Ve sbírce Obelst, shrnující texty z let 1968–1973, ještě naplno hoří Divišova osobitá obraznost, kterou roznítil základní nesoulad tvůrce se světem: od návalů cynismu a absurdity dějin, které nám ve 20. století předvedly nejprve svoji pravou (tedy nacionalistickou) a později levou (komunistickou) tvář, dokážou básníkovi ulevit jedině sžírající vztek anebo víra, která povznáší.
Diviš sám sebe, dříve „jednolitého člověka“, portrétuje jako toho, jenž „událostmi byl rozštěpen na pijáka v hadrech/ a směřovače ke světlu“. Ten první v něm propadá hluboké skepsi, kterou hloubí ztráta vlasti, ztráta jazyka a později načas i ztráta poezie, ten druhý však uklidňuje, že „nikdy… nepřestal věřit/ že toto peklo svědčí o ráji“.
Pouhých šestnáct záznamů z března 1972, jež tvoří cyklus Přece jen…, představuje Ivana Diviše v neobvykle klidné a smířlivé poloze. Jde o skromný výbor z rozsáhlejšího svazku milostných básní, které autor posílal v průběhu toho roku dennodenně z Mnichova do Paříže své budoucí, druhé ženě – Lídě Greplové – čili té, jíž „cele patří a dá za ni život“.
Z velkých dějin se tu básník stahuje k sobě, jeho dikce je komornější, stejně jako v jeho slovníku, vždy bohatém na expresivní výrazy a novotvary, nyní převažují lyrické intimismy. Zřejmě v tomto roce se poezie Ivanu Divišovi začala vzdalovat: zklidnění se totiž v textech projevuje i tím, že barvy básníkovy obraznosti blednou, ba pohasínají.
Velký návrat Nejmladší Průvan, sbírka, která knihu z nakladatelství Cherm uzavírá, je ve znamení velkého návratu. Divišovy básně z let 1976 a 1977 ožívají jak novou pestrostí lexika, tak přiznaným a zároveň zvolna překonávaným vlivem poezie Vladimíra Holana: texty se mění v přeludné šifry, v ezoterické vzkazy z říše prázdnoty, v jejíž ledové tmě hvízdá jen titulní průvan.
Kolotoč sváru se světem se znovu roztáčí, autorovy litanie a spílání se tentokrát obracejí i proti Bohu, jehož Diviš sráží z nebe pod zem, do mytické říše smrti. V ten okamžik je básník už naprosto sám, zbavený veškerých pout – avšak stále dostatečně silný na to, aby se hubeného paprsku poezie zachytil a vyšplhal po něm zpátky do života.
Cesta, kterou Ivan Diviš ve sbírkách Obelst, Přece jen… a Průvan vykonal, tedy cesta od starého konce k novému začátku, je příkladnou ukázkou jak magie a moci zatraceného a znovunalezeného slova, tak síly života navzdory nekonečné tragice dějin.
IVAN DIVIŠ - Obelst, Přece jen…, Průvan
Uspořádal, ediční poznámku napsal a redigoval Jan Šulc. Nakladatelství Cherm, Praha 2006, 128 stran, cena 160 Kč.
Hodnocení MF DNES: 100%
