Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Nositelka Nobelovy ceny zveřejnila tajemství žen u dna

  15:54aktualizováno  15:54
Kanadská povídkářka Alice Munroová, laureátka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2013, se může cítit v Čechách jako doma. Ze čtrnácti knížek, které za svůj dlouhý život publikovala, jich vyšlo v češtině sedm.

Kanadská spisovatelka Alice Munroová | foto: AP

Ta nejnovější, právě uvedená na knihkupecké pulty pražskou Pasekou, se jmenuje Veřejná tajemství.

Je to příznačný titul. Osm rozsáhlých povídek publikovaných v originále v roce 1994 má v sobě jak „veřejné“, tak „tajemné“.

Tím „veřejným“ je autorský styl. Munroová pokračuje v tradici literárního realismu, důkladného, až dokumentárně citlivého, lehce nostalgického psaní. Jejím časem je devatenácté a dvacáté století, jejím místem nejčastěji rodná provincie Ontario – a jejími postavami vesměs ženy. Ale jaké ženy: většinou jde o „lidi u dna“, postavy ze společenského okraje. Nicméně mají svoji hrdost, sílu a inteligenci. Jsou samostatné navzdory osudu, který jim plete do cesty nejrůznější vztahová očekávání a zklamání, vášně, které minou cíl, touhy odsouzené k tragédii.

To „tajemné“ pak u Munroové probouzí způsob, jakým své povídky staví. Autorka zručně vrství a překrývá možnosti, pointu nechává vyznít doztracena.

Nedává závěrem jasné slovo, nestačí jí jeden pohled, spíš naznačuje, otvírá zvolna dveře dohadům, spekulacím, hrám.

Veřejná tajemství

autorka:

nakladatel: Paseka

překlad: Zuzana Mayerová

280 stran, 329 Kč

Hodnocení­: 70%

Jak to vlastně bylo v titulní povídce s utonulou dívkou: šlo o nešťastnou náhodu, nebo záměrnou smrt, které pomohl obecní blázen? Proč v textu Mimo sebe pěstoval voják na frontě dopisní flirt s knihovnicí ze svého městečka, když na něj doma čekala milá? A kdo vraždí v povídce Místo v divočině: psychicky vychýlená manželka zachráněná ze sirotčince, anebo manželův žárlivý bratr?

Alice Munroová je silná v pozvolném, nedělně poklidném budování atmosféry. Ne náhodou se její povídky těší četným filmovým adaptacím. Její psaní je jako pomalá jízda kamery zabírající hloubkově, intenzivně. Vidí jemné trhliny pod povrchem.

Její povídky jsou starosvětsky pomalé. Důležitou roli v nich hrají klasicky, rukou psané dopisy, ale i povolání souvisící s psaním, jako knihovnice nebo knihkupkyně. Ta pomalost má samozřejmě svůj rub, nad některými pozvolnými výkresy čtenář zívne. Ale obecně platí, že Munroová stojí na správné straně barikády. Drží palce „uraženým a poníženým“ – a činí tak s důkladností a soustředěním, o kterých si většina dnešních příběhů může nechat zdát.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.