Proč jste se rozhodla zůstat v Americe?
Vždycky jsem chtěla vidět, co je za humny. Lákalo mě, jak toho ve velké zemi může člověk spoustu poznat. Když jsem dostala Fullbrightovo stipendium a odjela do Ameriky, najednou jsem viděla, že mi tam nestačí být jen ten rok. Chtěla jsem to tam znát stejně jako tady.
Tady jste byla asi v nejlepší pozici, jakou si mladá herečka může přát. Vaši Vendulku znal každý, dostávala jste další nabídky... Místo toho jste se stala jednou ze stovek bezejmenných čekatelek na roli v Hollywoodu. To vás tolik štval život v socialistickém Československu?
Když řeknu ano, štval, bude to znít jako klišé. Ale je to pravda. Naše rodina je velmi antikomunistická a ten systém byl šílený. Když se teď dívám na filmy z té doby, pořád si uvědomuju tu pochmurnost. Ta mi vadila nejvíc. Také nespravedliví a negativní lidé. Vím, jsou všude, ale tady mi všichni pořád říkali: Tohle nemůžeš, takhle se to nedělá, to je blbý. V New Yorku mi najednou řekli: Ty můžeš dělat všechno, co chceš. Když opravdu chceš.
Zní to hezky. Ale nedovedu si představit, jak mladá česká herečka přijede do Ameriky a řekne si: Teď budu hrát tady. Co obnášelo stipendium?
Stipendium stačilo akorát na nájem, podzemku a jídlo. Ze svého jsem hradila navíc studium herectví a zpěvu. Byla to dost síla. Ke konci měsíce jsem se dívala na ten jejich muffin - buchtu - a říkala si: Tak tahle stojí dolar čtyřicet, tahle sedmdesát centů, takže si dám tu levnější. Kromě toho jsem protelefonovala spoustu peněz domů, protože mi bylo strašně smutno. Francouzi, Španělé nebo Mexičané to mají v Americe jednodušší. Je jich tolik, že vplynou do komunity. Čechů je málo. I když já jsem se samozřejmě rozhodla, že nikoho nepotřebuju a všechno zvládnu sama.
Nebyla jste v kontaktu s nikým z Čechů, kteří tam žijí?
Přes Vladimíra Síse jsem se poznala s Milošem Formanem. Byli jsme u něj na jedny Vánoce. Jenže po Milošovi pořád někdo něco chce. Není den, aby mu nevolal nějaký Čech, aby mu pomohl. Proto bych si mu o nic neřekla.
Hrála jste v jeho Muži na Měsíci...
Ale to byla opravdu náhoda! Přišla jsem na casting a vidím napsáno: režie Miloš Forman. Tak to je dobrý, říkala jsem si.
S kolegou z filmů o Básnících Pavlem Křížem jste o sobě věděli? Emigroval ve stejnou dobu jako vy...
Já celou dobu myslela, že žil v Torontu a pak se vrátil. Až teď mě vyvedl z omylu. Žil ve Vancouveru. A já tam přitom byla také. Ve stejnou dobu, kdy tam pracoval, jsem ve Vancouveru dělala muzikál. Ještě jsem tehdy měla na plakátech jméno Eva Jeníčková. Jenže jsme si to s Pavlem řekli až teď. Před pár dny.
Víte o dalších českých hercích a herečkách, kteří teď žijí v Hollywoodu?
O nikom dalším nevím. Je to drsná džungle.
Zkuste popsat, co takové ucházení se o roli v americkém filmu obnáší...
Herec má svého agenta. Ten dostává od producentů oznámení o castingu. Pošle vaši fotku a přehled, na čem jste pracovala, pokud si ji vyberou, zavolá vás. To je první kolo. Den, dva nebo pár hodin před konkurzem dostanete scény. Jdete na casting. Pak čekáte na "callback" - jestli si vás zavolají zpátky, aby vás viděl režisér a producenti. Může se stát, že těch "callbacků" máte pět, protože se nemůžou rozhodnout. Což je o nervy.
Přes takový casting jste získala všechny své role?
Většinu. Samozřejmě, když vás někdo pozná, potom je pravděpodobnější, že vám nabídne roli i na dalším projektu.
Reklama? Tu dělá Brad Pitt i Dustin Hoffman
Dá se říci, kolikrát do roka musíte získat roli, aby to bylo na uživení?
Záleží, jak je co placené. Skvělá věc jsou reklamy. Dostáváme tantiémy pokaždé, když se reklama hraje. Dají se tak vydělat pětimístné honoráře. Je to ironie. Když jsem přišla do New Yorku, viděla jsem známé herce, jak dělají reklamu - Brada Pitta, Dustina Hoffmana... No, to je strašný, k tomu bych se nesnížila - říkala jsem. A dělám ji taky.
Když tady známý herec udělá reklamu, spíše se tím shodí... V Americe se to bere jinak?
Nic na tom není. Někdo má z reklamy trvalý příjem, někdo prostě zpeněží, že je právě celebrita. Jindy si vás všimnou právě v reklamě a dostanete roli. Ono je teď vůbec všechno provázanější. Dříve se herci více dělili na filmové, televizní, divadelní. Teď známý filmový herec klidně udělá reklamu nebo si zahraje v televizi. Sharon Stoneové teď filmy moc nesypaly, tak přijala roli v televizním seriálu.
Dívají se američtí filmaři na herečku z východní Evropy ještě pořád jako na exotickou tvář? Je cizí původ výhoda, nebo nevýhoda?
Tak půl na půl. Jsem pro ně exotická, ale zároveň pracuji na tom, abych neměla cizí přízvuk a byla univerzální. Rolí, kdy někdo hledá cizinku s přízvukem, je málo. Někdy se dívali na Češky tak, že jsou ochotné udělat cokoliv, protože hrávaly v pornofilmech. To se trochu změnilo poté, co americké štáby začaly točit v Praze. Najednou to už pro ně není jen východní blok - nepoznaná pustina. Hodně lidí z branže tady bylo, říkají mi, jak se jim Praha líbí, a dívají se už na lidi odsud jinak.
Asi vám tam role z českých filmů nijak nepomohly...
To tedy moc ne.
Sledujete v Americe, jaké filmy se teď u nás točí?
Existují určitá pravidla, jak se film točí tak, aby nebyl provinční. Tady jsem se dívala v televizi na pořad, kde se kritici pouštěli do Kolji, že byl komerční, do režiséra Trojana, že jeho Želary jsou moc citové. Nechápu, proč se lidé bojí, aby film diváky dojal a rozbrečel. Aby byl film univerzální a rozuměli mu stejně Američané jako Češi, musí přece být emotivní. Právě city mají lidé stejné a rozumí jim. Právě proto Kolja fungoval i v Americe. Byla jsem třeba v Hollywoodu na promítání Pelíšků. V momentech, kdy se Češi strašně smáli, Američani nevěděli čemu. Oni nemohli chápat narážky na umělohmotné lžičky z NDR.
Filmový kritik by v tuhle chvíli namítl, že pak jsou všechny filmy stejné, když se snaží zalíbit všem...
Přesto si myslím, že se dá film natočit tak, aby nebyl jen provinční. Češi mně přijdou jako národ skeptiků. A to vůbec nemyslím negativně. Mají přehled, jsou inteligentní, hodně přemýšlejí, ale také o všem pochybují. Což je dobře, pokud najednou nezmizí hranice mezi skepticismem a cynismem. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale když jsem se teď tady znovu ocitla na place, uvědomila jsem si, jak jsem zvyklá natáčet jinak. Můj manažer nabídl producentovi, že by poslednímu dílu Básníků pomohl s mezinárodní distribucí. Jenže když to vidím, říkám si, že by jim lidé v cizině asi nerozuměli.
Na Básníky si nepamatuju
Když vám roli v pátém díle nabídli, balila jste hned kufry, nebo si dala čas na rozmyšlenou?
Asi před měsícem a půl mě oslovil producent Miloš Šmídmajer a pak skrz mého manažera jednali v relacích, co je možné a dostupné. Dohodli se, a tak jsem tady. Právě jsem potřebovala vyklonovat, protože mi zrovna před odletem v Americe nabídli něco dalšího. Jenže já už měla podepsanou smlouvu a jela do Prahy.
Říkáte to tak, až to vypadá, že natáčení v Praze asi není zrovna kšeft století...
Není. Ale jsem ráda, že jsem zase potkala milé pohodové lidi a kamarády.
Takže nostalgie?
Nostalgie určitě ne. Nostalgie zavání smutkem. Mám k Básníkům určitý vztah, ale když se mě teď někdo ptá, jaké kdysi bylo natáčení, já už vlastně ani nevím. Fakt si na to nevzpomínám. Teď mi přišlo zajímavé, že Vendulka je ještě větší potvora. Nicméně sympatická. Nejdřív mi to vadilo, pak jsem si řekla, proč ne? Když vás ve scénáři něco zarazí, je to obvykle klíč k té postavě. Znamení, že to půjde.
Stihla jste už s kolegy z Básníků jít do hospody?
Já moc na hospody nejsem. Nevadí mi, ale děsně nesnáším kouření. Alkohol vůbec nepiju. Mám totiž alergii na cukr a ten každý alkohol obsahuje. Navíc k tomu, abych se chovala nevázaně, nepotřebuju pít.
Nesetkáváte se tady se závistí? Neříkají kolegové: No jo, ty si žiješ v Americe...
Samozřejmě. Já ale vím, že nic nedostávám zadarmo. Můžu se jen usmát a myslet si: Nemáš ani ponětí.
Tak jak tam žijete? Máte dům v Hollywoodu?
Žiju v Los Angeles a to není zrovna nejlepší místo k životu. Nechceme tam s manželem zakotvit navždy, takže ani neinvestujeme do ničeho, co by nás tam moc drželo. Ale je to místo, kde funguje filmový průmysl, a je tam hodně dveří, na které můžete klepat. Teď s mužem pracujeme na určitých projektech, takže peníze a síly vkládáme do nich.
Jak často jezdíte do České republiky?
Vždycky na Vánoce. Ty si v L. A. nedovedu představit. Můj muž sice pochází z Kalifornie, ale bydlel tam jen dva dny po narození. Jeho tatínek byl v Air Force, bydleli na mnoha místech, takže zná čtyři roční období a Vánoce bez sněhu v L. A. pro něj také nejsou Vánoce. Tady jsme se v červnu 2000 také vzali na Zvíkově. To se můj muž divil, že tady je i léto. Kvůli Vánocům znal Čechy jen v zimě.
Říkala jste, že v Los Angeles nechcete zůstat navždy. Neuvažovala jste o návratu?
Já se na prvním místě cítím světoobčankou. Myslím, že by každému prospělo občas se přestěhovat někam úplně jinam. Pak by ty nacionalistické tendence vypadaly jinak. Samozřejmě že se pořád cítím být Češkou. Kdykoliv sem přijedu, cítím, jak to funguje. Ale asi se spíše vidím, jak žiju na několika různých místech.
Jak Eva v Americe ke štěstí přišla
Básníci
Hnědovlasou Evu Jeníčkovou začali čeští filmaři obsazovat, už když jí bylo dvanáct. Do snímků Tři od moře, Sněženky a machři, Rumburak. Její chvíle nastala v roce 1984, když získala roli Vendulky Utěšitelky v komedii Jak básníci přicházejí o iluze. Hlášky její filmové postavy - studentky medicíny, která na koleji "utěšuje" zoufalce hroutící se z učení i nešťastných lásek - zlidověly. Oblíbenou Vendulku si pak zahrála i v pokračování Jak básníkům chutná život.
Odjezd do Ameriky
Vystudovala DAMU, získala cenu Českého literárního fondu za hlavní roli v muzikálu Vlci a Fullbrightovo stipendium do Spojených států. Odešla tam v červnu 1989. Stipendium znamenalo, že mohla v Americe rok studovat herectví, tanec a zpěv, ale pak se musela vrátit domů. Když měl její pobyt končit, zkusila se přihlásit do konkurzu do muzikálu Cats, který v New Yorku pořádala hamburská produkce. Uspěla a odjela na více než dva roky do Německa. Dalším úspěchem bylo angažmá v muzikálu Ragtime - to už získala zase v Americe a před ním i "zelenou kartu" - povolení k pobytu. Muzikálové roky byly drsnou školou - vystupovala osmkrát do týdne, zpočátku s nárokem jen na týden dovolené ročně.
S kým hraje v Hollywoodu
Skupina Aerosmith si ji vybrala do svého klipu i na vystoupení při přebírání ceny za celoživotní dílo. Hrála po boku Jima Carreyho, Dannyho de Vita, Nastassji Kinské, ve filmech Mela Gibsona, Miloše Formana... Pobyt v blízkosti amerických hvězd bere s klidem. "Já jsem nikdy nebyla na takové to celebritování. Dívám se na ně jako na kolegy z práce. Možná je to tím, že jsem s herectvím začala tak brzy," říká Ava Jansenová.
Jméno
Jméno Eva si změnila na Ava. Američanům se lépe vyslovuje, a co je hlavní, když se uchází o roli, nikdo u castingu nepozná, že je cizinka. V roce 2000 se vdala. Její muž Mark vede školu bojového umění, dělá filmovou choreografii a píše scénáře.
Její role
Ve Spojených státech hrála v seriálu Ally McBealová a snímcích Muž na Měsíci, Hidden Agenda, Diary of the Sex Addict a Singing Detectiv. Nyní natáčí v Praze pátý díl série o Básnících a opravdu v sobě nezapře herečku, která se naučila žít v tvrdých pravidlech hollywoodského showbyznysu - mluví s americkým přízvukem, neustále se směje a ani za nic nechce prozradit, kolik je jí roků.
 Fotografie z natáčení filmu Jak básníci neztrácejí naději. |
 |
 Eva Jeníčková ve své nejznámější roli. Snímek je z filmu Jak básníci přicházejí o iluze - jako Vendulka právě na koleji utěšuje medika Mirečka. |
