Film Paříž 36 nabízí kromě pohledu do prostředí hudebního divadla i sociální sondu do Francie 30. let.

Film Paříž 36 nabízí kromě pohledu do prostředí hudebního divadla i sociální sondu do Francie 30. let. | foto: SPI film

Velký šedý blondýn poráží Sarkozyho švagrovou

  • 0
Dva francouzské filmy v jeden den vstoupily do českých kin. Což je pozoruhodnější úkaz než jejich vlastní kvalita, i když lokální patrioty může potěšit, že Paříž 36, která se točila v Česku, dopadla o něco lépe než Herečky.

Oba snímky spojuje pouze divadelní prostředí a hvězdné obsazení. Již notně prošedivělý Velký blondýn s černou botou neboli Pierre Richard má sice v Paříži 36 menší, ale půvabnou roli starého skladatele, jenž po dvaceti letech strávených výhradně doma u rádia vyrazí poprvé do ulic města – za dcerou své dávné lásky, hvězdou kabaretů. - Čtěte rozhovor O víně s Depardieuem nemluvíme, jeho tématem jsou ženy, říká Pierre Richard

Z filmu HerečkyZ filmu Paříž 36

A Herečky zosobňuje v hlavní roli i coby režisérka Valeria Bruni Tedeschi, sestra dnešní první dámy Francie – zpěvačky Carly Bruni.

Kouzlo šmíry

Paříž 36 líčící osudy předměstské scény 30. let má nepopiratelný půvab, pokud se drží právě a pouze kabaretní rodiny, jeviště a zákulisí. Ve starosvětském nádechu má přesně vystižená lidová šmíra příchuť růžové cukrové vaty; film se jí nevysmívá, jen se s nadsázkou a chápavě usmívá.

Bohužel v první půli se až příliš ponoří do sociálních a politických proměn Francie podle fádního vzorce "zlí bohatí zrádci, hodní chudí dělníci divadla", byť odlehčenému tónu pomáhá rudý milovník; dost času film tráví rodinným sentimentem. To nejlepší, Broadway po francouzsku, přijde nakonec: hudební divadlo umí Paříž opravdu dobře.

Hrátky s Turgeněvem

Herečky, to jsou čeští Karamazovi s tikotem biologických hodin. Divadlo ve filmu – hrdinka právě zkouší Měsíc na vsi – tu propojuje situaci jevištní postavy a její představitelky, stárnoucí hvězdy řešící své milostné zmatky s vědomím, že k mateřství má poslední šanci.

Z filmu HerečkyZ filmu Herečky

Naštěstí i tady hrdinčina sebeironie či sarkasmus její matky usnadňují stravitelnost chvil, kdy dojde na vzletné umělecké promluvy, a Mathieu Amalric baví v roli režiséra, jenž své herce ničí povely: "Nechci emoce, ale pohyb; vypnout prsa, zatáhnout břicho a chodíme!"

Jenže z celé přehlídky citů a pocitů zbude jen věčný obraz umělců coby zvláštních bytostí s nadáním pro prudké vášně a prázdné fráze.