Oba snímky spojuje pouze divadelní prostředí a hvězdné obsazení. Již notně prošedivělý Velký blondýn s černou botou neboli Pierre Richard má sice v Paříži 36 menší, ale půvabnou roli starého skladatele, jenž po dvaceti letech strávených výhradně doma u rádia vyrazí poprvé do ulic města – za dcerou své dávné lásky, hvězdou kabaretů. - Čtěte rozhovor O víně s Depardieuem nemluvíme, jeho tématem jsou ženy, říká Pierre Richard
A Herečky zosobňuje v hlavní roli i coby režisérka Valeria Bruni Tedeschi, sestra dnešní první dámy Francie – zpěvačky Carly Bruni.
Kouzlo šmíry
Paříž 36 líčící osudy předměstské scény 30. let má nepopiratelný půvab, pokud se drží právě a pouze kabaretní rodiny, jeviště a zákulisí. Ve starosvětském nádechu má přesně vystižená lidová šmíra příchuť růžové cukrové vaty; film se jí nevysmívá, jen se s nadsázkou a chápavě usmívá.
Bohužel v první půli se až příliš ponoří do sociálních a politických proměn Francie podle fádního vzorce "zlí bohatí zrádci, hodní chudí dělníci divadla", byť odlehčenému tónu pomáhá rudý milovník; dost času film tráví rodinným sentimentem. To nejlepší, Broadway po francouzsku, přijde nakonec: hudební divadlo umí Paříž opravdu dobře.
Hrátky s Turgeněvem
Herečky, to jsou čeští Karamazovi s tikotem biologických hodin. Divadlo ve filmu – hrdinka právě zkouší Měsíc na vsi – tu propojuje situaci jevištní postavy a její představitelky, stárnoucí hvězdy řešící své milostné zmatky s vědomím, že k mateřství má poslední šanci.
Naštěstí i tady hrdinčina sebeironie či sarkasmus její matky usnadňují stravitelnost chvil, kdy dojde na vzletné umělecké promluvy, a Mathieu Amalric baví v roli režiséra, jenž své herce ničí povely: "Nechci emoce, ale pohyb; vypnout prsa, zatáhnout břicho a chodíme!"
Jenže z celé přehlídky citů a pocitů zbude jen věčný obraz umělců coby zvláštních bytostí s nadáním pro prudké vášně a prázdné fráze.
