Velký inkvizitor, hraný na prázdné scéně, je dramatizací jedné části Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Velký inkvizitor je původně cosi jako povídka, kterou prostřední Ivan vypráví nejmladšímu z bratrů, Aljošovi.
Do Sevilly v době největšího řádění inkvizice sestoupí Kristus a koná zázraky. Je však zatčen a odsouzen na hranici. Velký inkvizitor k němu vstoupí v noci do cely, aby s ním naposledy promluvil. Dostojevského text považuje Bruce Myers za fascinující.
Jak jste se potkali s Peterem Brookem?
Byl jsem členem Royal Shakespeare Company, kterou jsem po čase opustil. Žil jsem na severu Anglie a vyučoval jsem plachtění. Jednou jsem vyrazil na motorce na sraz s kamarádkou - mimochodem se jmenovala Helen Mirrenová a nyní ji konečně každý zná, když získala Oscara. Byli jsme přátelé z Royal Shakespeare Company, kde Helen stále působila. Čekal jsem na ni u služebního vchodu do divadla, když tu se u mě zastavil Peter Brook. Zrovna jsem stroj opravoval a začali jsme se bavit o motorkách.
Když jste začal pracovat s Brookem, víra v divadlo se vám vrátila?
Když jsem odešel z Royal Shakespeare Company, nevěděl jsem, co budu dělat dál. Divadlo i společnost se začínaly měnit - byla šedesátá léta, v Polsku působil Grotowski, v Americe Living Theatre a já jsem si uvědomoval, že v Royal Shakespeare Company už prostě nemohu být. Zapojil jsem se do jednoho programu a začal pracovat s mladistvými kriminálníky - jezdili jsme na loď, podnikali drsné výpravy po horách. Nebyla to špatná práce, ale dostal jsem pozvání následovat Brooka do Paříže. Tak jsem mu dal přednost před delikventy. V Paříži jsme vytvořili skupinu, v níž působili herci nejrůznějších národností. Bylo to jako zjevení, nikdy jsem nic takového nezažil. Peter je ohromná osobnost, neuvěřitelně tvrdě pracující člověk, zároveň nesmírně chápající a jasnozřivý. Všechny jeho inscenace vycházejí ze stejného základu, spojnice najdete od Mahábháraty přes Hamleta po text Sizwe Banzi je mrtev nebo Velkého inkvizitora. Brook upozorňuje na úděl člověka, na to, že žijeme ve stále krutějším, násilnějším světě. Opustil jsem Royal Shakespeare Company, abych Shakespeara znovu našel, ale s Peterem Brookem.
Co vás nejvíc zajímá na Dostojevského textu?
Velký inkvizitor je mimořádný text - monolog velmi ambiciózního, prudce inteligentního muže posedlého mocí, tak ctižádostivého, že si troufne mluvit s Kristem. S Kristem, v jehož jménu upaluje lidi! Klade mu otázky, kterými se snaží dokázat, že Ježíš neměl pravdu. A také má navíc osobně velmi zajímavý vztah s ďáblem. Říká však vzrušující věci - třeba jaké trýzni je vystavena lidská duše, která má svobodnou vůli k samostatnému rozhodování, co je dobro a co zlo. V tomhle má pravdu, že totiž svoboda je nesmírně zavazující. Je jednodušší nechat se slepě
vést. Velký inkvizitor je dokonce přesvědčen, že by to zvládl lépe než Kristus - dal by lidem lepší svobodu, protože by jejich duši nezatížil pochybováním. Když tohle posloucháte, není to nepodobné řeči tyrana zaklínajícího se blahem lidu, který však nemá k lidem naprosto žádnou úctu.
Celý monolog pronášíte velmi klidně, až racionálně chladně. Dokonce by stačilo málo a člověk by uznal, že inkvizitor má pravdu. Tak jste to zamýšleli?
Ano, máte pravdu, hodně jsme o tom přemýšleli. Když inkvizitora na konci Kristus políbí, ten arogantní muž na chvíli ztrácí svou jistotu i veškerou zlobu. Dostojevskij sice říká, že zůstává věrný svým myšlenkám, na několik vteřin však Kristovi uvěří, ale z nitra mu pochybnosti nevymizí. Tak velká rozporuplnost je nesmírně zajímavá. Ale pozor, velký inkvizitor není historická postava, ti skuteční asi doopravdy věřili, že upalováním zachraňují lidskou duši. To si Dostojevského inkvizitor nemyslí, přestože tuhle "práci" dělá opravdu dobře. Na druhou stranu se ptá na základní otázky po smyslu dobra a zla. A to je velmi vzrušující.
Hrajete na scéně s partnerem, který však setrvá v mlčení. Je to pro herce příjemnější, než být na jevišti sám?
Velmi pozorně se navzájem sledujeme! Je to společná práce, ne moje sólo. Podle původní představy jsem to měl hrát sám a slova adresovat obecenstvu. Párkrát jsme to zkoušeli. Zaměřil jsem se na někoho z publika a tomu jsem tak "delegoval" roli Krista, ale nefungovalo to. Navíc mi bylo proti srsti tomu divákovi vlastně spílat.
Vytvořil jste řadu rolí v Brookových inscenacích. Která pro vás byla nejpodstatnější?
Velmi rád jsem hrál v inscenaci o africkém kmeni prožívajícím velký hladomor, v jehož důsledku se rozpadly jejich sociální vazby - ta inscenace se jmenovala Ikové. Nyní jsou africké hry, témata i dramatici v módě, ale tehdy tomu tak nebylo. Hodně jsme se připravovali, podnikli jsme cestu do Afriky. Skvělá zkušenost byla také práce na Mahábháratě, ať už na divadelní nebo filmové verzi. Velmi dlouho jsme ji zkoušeli a absolvovali jsme dlouhou přípravu v Indii. Bylo fascinující nebýt v Indii jako turista, ale studovat skutečný život a indickou kulturu. Co jste se především u Brooka naučil? Staré známé heslo, že vlastně nic nevím. Že je nutné stále se učit.
