Jde sice o melodie lahodného valčíku, zvučného tanga či houpavého jazzu, nezrodily se však ani ve Vídni, ani v Buenos Aires, ani v New Orleansu. Načmárané v denících, na stránkách knih nebo dokonce na toaletním papíru zůstaly po Židech, které smetl holokaust, po vězních či internovaných civilistech v koncentračních táborech druhé světové války.
Italští vědci doufají, že tisíce téměř zapomenutých děl znovu ožijí, až bude sestavena knihovna hudby, která byla na těchto pochmurných místech složena nebo hrána v letech 1933 až 1945, napsala agentura AP.
Knihovna, která má být otevřena na Třetí římské státní univerzitě v září, bude nabízet 4000 archů papíru a 13.000 mikrofiší obsahujících notových záznamů, dopisy, kresby a fotografie.
Italský hudebník Francesco Lotoro převážně vlastními silami shromažďoval v posledních letech originály, kopie a nahrávky všech možných děl od oper psaných v nacistické vražedné mašinérii po jazzové skladby zrozené v japonských zajateckých táborech v asijských džunglích.
"Snažíme se napravit obrovskou křivdu: tito skladatelé doufali, že zasvětí život hudbě, a skutečně by tomu tak bylo, kdyby byl jejich osud jiný," řekl Lotoro.
Více než 15 let jezdil tento skladatel a muzikant z jihoitalského města Barletta po světě a hledal hudební díla v muzeích, archivech, starožitnictvích a také u těch, kdo přežili, nebo u jejich rodin. Klavírista Lotoro rovněž oživil a nahrál mnoho skladeb a sestavil soubor 32 CD, z nichž pět již bylo vydáno.
Experti jeho práci vysoce oceňují a zdůrazňují, že jde o první tak rozsáhlou snahu shromáždit a oživit na jednom místě hudební poklady, které byly rozptýleny po celém světě.
"Nevím o žádné jiné instituci, která by soustřeďovala jen hudební dokumentaci židovských obětí druhé světové války," ocenil Lotorovo úsilí Bret Werb, muzikolog z amerického památníku holokaustu ve Washingtonu. "Je to důležitý projekt, který bude zdrojem pro všechny hudebníky ve světě," dodal.
Historici doposud dávali přednost studiu vyvraždění šesti milionů Židů a dalších hrůz druhé světové války z dokumentů, filmů a fotografií, konstatoval Lotoro. "Já každým dnem objevuji nové hudební dílo, a to není dobré znamení, je to známka toho, že historici neodvedli svou práci. Někdo to ale udělat musí," dodal.
Lotoro pochází ze staré židovské rodiny, která byla přinucena obrátit se před staletími na křesťanství. Židovská víra jej začala zajímat v letech dospívání a v roce 2002 konvertoval.
Studoval na Akademii Franze Liszta v Budapešti, kde se specializoval na Bachova klavírní díla. Skládá hudbu na židovská témata a učí hře na klavír na konzervatoři v jihoitalském městě Monopoli.
Nyní dvaačtyřicetiletý hudebník se poprvé zahloubal do hudby napsané během holocaustu při své cestě do Prahy v roce 1991. "Odjel jsem na dva týdny s malou taškou a s nadějí, že si přivezu tak na tucet děl, ale nakonec jsem musel koupit velký kufr, abych si mohl odvézt stovky rukopisů a fotokopií," vzpomíná.
Mezi klíčovými díly, na nichž Lotoro pracoval, jsou práce Rudolfa Karla, českého skladatele, kterého zatkli nacisté za účast v podzemním hnutí odporu v Praze.
Internován v pankráckém vojenském vězení a sužován úplavicí používal Karel pro skládání širokého repertoáru, včetně náčrtu opery o pěti dějstvích a nonetu, většinou toaletní papír.
Karel pokračoval v práci i poté, co byl přemístěn do terezínské Malé pevnosti, kde jej také v březnu 1945 zastihla smrt. Poslední z jeho děl, které Lotoro objevil, je pozitivně laděný Terezínský pochod, který skladatel napsal čtyři dny před svou smrtí.
Většinu Lotorových nálezů tvoří díla napsaná v Terezíně, kde bylo vězněno mnoho vynikajících židovských představitelů a umělců deportovaných z celé Evropy. Němci v Terezíně dovolovali provozování umění a hudby a tábor využívali jako propagandistický nástroj, který měl před mezinárodními organizacemi zakrývat jejich vyhlazovací plány.
Přežití bylo obtížné. Nacisté sem poslali 140.000 Židů, z nichž 33.000 zemřelo a téměř 90.000 bylo deportováno do táborů smrti směrem na východ. Kulturní život tu však vzkvétal, vězni inscenovali opery, pořádali koncerty a kabarety a měli několik orchestrů, například Ghetto Swingers.
Římská knihovna bude podle Lotora obohacena o hudbu z Terezína a hudbu provozovanou Židy vůbec. bírka zahrnuje ale také skladby Romů vězněných nacisty; sborové zpěvy holandských žen internovaných Japonci v Indonésii a hudbu Edmunda Lillyho, amerického plukovníka ze Severní Karolíny, který psal písně a básně, když procházel různými japonskými tábory od kapitulace na Filipínách v roce 1942 po osvobození v Mandžusku o více než tři roky později.
"Hudba je univerzální jazyk, stejnou historickou hodnotu má hudba napsaná německým důstojníkem i židovským vězněm," zdůrazňuje Lotoro. Italský muzikant věří, že knihovna lépe osvětlí ono vzplanutí tvůrčí aktivity, které dalo vzniknout tangu v Buchenwaldu, valčíku v italském táboře Alberobello a další hudbě. "Kolem vás se může odehrávat tragédie, ale hudebník je ve svém tvůrčím úsilí schopen se nad realitu povznést," podtrhuje.
Cílem sbírky je také osvětlit různé funkce, které měly hudba a kultura vůbec v rozsáhlém nacistickém systému táborů, vysvětluje David Meghnagi, profesor psychologie na římské univerzitě.
V táborech smrti, kde byli Židé často posíláni do plynových komor hned po příjezdu, byla hudba vzácná, byla většinou používána k ponižování vězňů nebo k pobavení důstojnictva, podtrhuje Meghnagi.
V komplexu nacistických koncentračních táborů se hudba mohla stát propagandistickým nástrojem, když velitelé tábora objednávali u vězňů kostelní písně, upozorňuje Meghnagi. Mohla ale také obsahovat semínko povstání, jako tomu je v Terezínském pochodu, který se v Terezíně hrál po kabaretním vystoupení a který začíná stejnými notami jako píseň Hatikva, která se později stala izraelskou státní hymnou.
Hudba byla pro vězně způsobem, jak si zachovat duševní zdraví. "Skládání je pro autora otázka duševního přežití," říká Meghnagi. "Takovým způsobem si zachovává své lidství nedotčené a nechává svou mysl, aby si představovala jinou budoucnost."
