Vaterland je hon na bezradné

  • 4
Jedno umí Vaterland - Lovecký deník, nový český film vstupující dnes do kin, mistrně: přenést vlastní pochybnosti na diváky. Jeho tvůrce David Jařab není bez talentu, jako les není bez stromů, jenže část svého daru utratil na okatou "jinakost".

Tou znejistí bezradnějšího diváka, jenž se ptá sám sebe - vážně je to umění hodné Davida Lynche, nebo zastírací manévr? A nepoznám-li to, nejsem kulturní barbar schopný ocenit sotva Krtečka?

Přitom "nadžánrový" Vaterland sám moc neví, kam patří, ale dohání to ambicí oné "zvláštnosti", takže zmatená část publika si připadá méněcenná a ta domněle chápající coby vyšší živočišný druh.

Leč protínají-li světla aut noční cestu jako v Lost Highway, nemusí to být hned "druhý Lynch", nýbrž manýra vhodná i pro reklamu o bezpečnosti silničního provozu.

Vaterland se pouze kryje ušlechtilejším štítem, podle režiséra vypovídá o jeho vlastním pocitu "z dnešní chaotické doby".  - více zde

Bohužel tak činí často pomocí nazdobených tezí. Dlouhý úvod v duchu příručky Kdo je kdo představí členy šlechtického rodu, kteří se vracejí na panství po léta střežené správcem a jeho synem.

Drahé vozy a noblesa se s protipólem zašlé "krajiny nikoho" utkají v letně ospalém a obřadně strnulém tempu. Nejdramatičtěji se chovají mouchy, snad ohlašují krev, snad mršiny, možná nudu. Stylizace, jíž se jinak český film bojí, tady naopak účelově bytní.

Bezdůvodný vypravěč praví: "Vypadá to strašně, řekl Max. A Wilmer odpověděl: To víte." Módní berličkou, za niž by se už mělo střílet, se opět stává kamera v rukou hrdinů, neřkuli "archivní" záběry z lovu tajemných kostrounů, jehož tradici povýšení rekové pošetile obnoví.

Kéž by Vaterland vznikl jen pro hravost! Nechybí mu totiž vtip v souboji decentních tváří se starosvětskými rituály a smyšlenými slovíčky, i když představy o šroubované mluvě šlechty dostanou zejména od hereček na frak příchutí nechtěné cimrmanovštiny.

"Vždy všemu nemusíš rozumět, když máš roli, tak ji hraješ," zazní ve filmu - a totéž platí o Vaterlandu. Film chladně bizarní jak panoptikum voskových figurín oddaluje záhadu, jež je od počátku odtažitou a jejíž řešení přestává člověka zajímat, přestože kostrouni připomínající šupinatějšího Gluma z Pána prstenů se docela povedli. Záběr na knížku o surrealismu sice styl vysvětlí, ale neobhájí.

Vaterland je prostě přehlcen formou i vzkazy lidstvu, k čemuž smíchá satiru a sci-fi, náznak thrilleru erotického i krvavého i kus revolučního podobenství.

Každý z žánrů se upatlá od jiného, jako když se obaly potravin v nákupní tašce protrhnou. Zajímavé na pohled, ale k jídlu to neláká.

,