„Já vím, že pražské muzikanty každý chválí, ale tu spolupráci musíte zažít na vlastní kůži, abyste tomu uvěřil. A pak po natáčení vyjdete do sluncem ozářených ulic Starého Města. Nádhera. Vrátíte se do An- glie a v televizi vidíte liduprázdnou čtvrť, ve které jste se ještě před pár hodinami toulal, a zátopy. Možná moje deska trochu tu sladkobolnou vzpomínku vystihuje. Líbí se vám?“
Docela ano. Vy jste byla vždycky nejsilnější v interpretacích už známých písní. Dokážete jim dát nový obsah.
Vždycky jsem toužila natočit album rockových balad, které dosud zpívali jen muži. Dát těm písním, abych tak řekla, ženský rozměr. Tak jsem si vybrala své oblíbené skladby od U2, R.E.M., Bruce Springsteena, Foreigner, Phila Collinse, Fleetwood Mac a dalších.
Mě nenachytáte. Jsou tam dvě skladby, které muži nikdy nezpívali.
Správně. Dvě pocty velkým zpěvačkám. Jedna z nich je od americké bluesmanky Bonnie Raittové. Úžasná ženská. Můj vzor. Druhým takovým vzorem mi byla celý život moje máma. Těsně předtím, než jsem šla v Praze do studia, mi umřela. Pro ni jsem na desku natočila píseň In My Life. John Lennon ji napsal taky jako vzpomínku na svou mámu.
To je zajímavé, v poslední době je to už druhá nová verze téhle písně!
Kdo ji natočil? Snad ne nějaká zpěvačka!?
Johnny Cash!
To je dobrý! Cha cha. Jeden z mála zpěváků starších, než jsem já.
A co ti mladší? Líbí se vám někdo z nich?
Já mám nejraději své generační druhy, například Joe Cockera. Ale i mezi těmi mladšími se najde spousta velkých talentů. Třeba Anastacia, ta má skvělý hlas. Cítím, že mi je hodně blízká. A je v ní hodně energie. Taky nesmím zapomenout na Robbieho Williamse. Když si odmyslíte ty nesmysly, co se o něm píšou, zůstane vám opravdu skvělý zpěvák. A jak umí zpívat naživo!
Vy jste vždycky dokázala ocenit velké hlasy. Byla jste myslím první, kdo se nebál nahrát po Janis Joplinové její písně.
Dnes bych to uměla mnohem líp.
To říká o svých skladbách skoro každý zpěvák. A přitom ta jeho původní verze má atmosféru, kterou už za deset nebo dvacet let nikdy nemůže znovu vytvořit.
Souhlasím. Ale u té Janis je to jinak. Teprve teď vím o životě tolik, co věděla ona v pětadvaceti. Teprve teď chápu, co vlastně zpívala. Ještě dnes mě naplňuje úžasem, co dokázala do hudby a slov všechno promítnout.
Vy jste ovšem proslula jako interpretka neméně silných, patetických písní, které pro vás psal legendární skladatel Jim Steinman. Říkalo se mu „Richard Wagner 20. století“!
Ježíšmarjá, Steinman. O tom mi nemluvte. To byl ďábel sám! Na začátku osmdesátých let jsem změnila vydavatele a v CBS do mě chtěli investovat celkem slušné peníze. Tak mi řekli, že si můžu vybrat producenta. A já, protože jsem v té době obdivovala zpěváka Meat Loafa, jsem řekla, že chci jeho producenta Jima Steinmana. Dívali se na mne jako na blázna, ale pak si řekli, že je maximálně může poslat do háje.
O tom, že to je hodně excentrická postava, se psávalo.
Excentrická? To je slabé slovo. Cvok. Když totiž k překvapení všech Steinman souhlasil, pozval mě do svého kalifornského sídla. Věřte mi nebo ne, on v té době tak ulítával na E. T., že měl celý obrovský ranč zařízený, jako kdyby tam měl E. T. za chvíli přijít na návštěvu! Dokonce i sladkosti měl pro něj připravené skoro na každým kroku! Já si chvíli myslela, že jsem v blázinci. Pozval mě ke svému klavíru a dvě hodiny mě tam trápil neskutečně těžkými melodiemi. A pak řekl: Doteď jsi zpívala jen šunt, ale já z tebe udělám zpěvačku. Nakonec z toho bylo slavné Úplné zatmění srdce a první místo amerického žebříčku. No a potom i další písně.
Většinou mohutné kousky přes pět nebo šest minut!
To ke Steinmanovi prostě patří. Koneckonců je to stejné, jako když jsem předtím s Mikem Oldfieldem dělala jeho největší hity. Oni z vás dostanou to, o čem vůbec nevíte, že ve vás dříme.
Máte ráda těžké písně?
Tak se to nedá říct. Mám ráda písně, které mě berou u srdce. Ale ráda se samozřejmě blýsknu tím, že zazpívám něco, na co si jiní netroufnou.
Na své nové desce máte jeden takový kousek. Něco podobného jako s Joplinovou. Ještě nikdo si netroufl na píseň I'm Telling You I'm Not Going, kterou před dvaceti lety zpívala Jennifer Hollidayová.
Jo, to je ta druhá ženská píseň na desce. Přiznám se, že jsem ji musela zazpívat trochu níž. V té poloze, co to zpívala Jennifer, se to opravdu zazpívat nedá. Ale dobře, že tu píseň zmiňujete. To je přesně příklad skladby, která mě vzala u srdce. Na začátku 80. let jsem žila v New Yorku a kdosi mě tehdy pozval na muzikál Dreamgirls. Jennifer Holliday- ová tam zpívala právě tuhle píseň a já jsem byla
Co se s ní stalo?
Nevím. Zmizela jako mnoho jiných, stejně nadaných. Prý zpívá spirituály. Jednou jsem ji potom viděla v televizi, jak zpívala s Paulem Simonem Most přes rozbouřené vody. Ne každý dokáže vydržet v showbyznysu tak dlouho jako já.
Co je k tomu třeba?
Tvrdá práce. Vytrvalost. Taky štěstí. Koncem 70. let mě můj manažer přemlouval, abych se dala na country. Kdo ví, kde bych teď byla, kdybych ho poslechla.
Má vůbec zpěvák generace přelomu sedmdesátých a osmdesátých let šanci uspět mezi těmi mladšími?
To je bolestivá otázka. Já vím, že jsem nikdy nezpívala tak dobře jako teď, a přesto je mi jasné, že se s tím už nikdy nedostanu do žebříčků. Zato se tam dostanou písně úplných diletantů a začátečníků. Dokonce se teď začalo mluvit o tom, že na některých nahrávkách nezpívají ty hezky vypadající děti, ale pronajatí studioví zpěváci. To je ponižující. Je to jako kdyby všechna ta celoživotní dřina byla nadarmo.
 Bonnie Tyler: Heart Strings. Obal alba. (2002). |
