Jejich bigbít bez bicích slavil úspěch. Po pár měsících nahráli cédéčko Máj v dubnu, získali si oblibu posluchačů i kritiků. Pod hlavičkou Indies Records vydali v těchto dnech druhé album Lék & jed. Oficiální brněnský křest se odehraje 22. května v klubu Mersey.
V březnu vzniká skupina Ty Syčáci, ani ne za dva měsíce bylo na světě první cédéčko, teď držíte v rukou druhé - Lék & jed. Není to moc rychlé?
Nemyslím si.
To za tak krátkou dobu vykrystalizoval nový repertoár?
Vždy, když jsem s něčím začínal, dovedl jsem si představit další krok. To je stejné, jako když píšete knihu - představa o pokračování vám nastíní konec prvního dílu. Už když Syčáci vznikali, měl jsem celkem jasno, že se nejedná o krátkodobou záležitost. Tudíž jsem měl připravenou hromádku nápadů, nechával jsem to otevřené podle toho, jak se kapela bude vyvíjet. A jsem spokojen, jelikož včetně spolupráce mezi námi samotnými, vystupování na koncertech až po zvuk a provedení první desky, dopadlo vše lépe, než jsem předpokládal. Do nové desky jsme se vrhli již koncem loňského léta, momentálně připravujeme další a pak zase ještě jiný projekt. Oba kluci se do práce vrhli s neuvěřitelným nadšením, začali skládat ohromné věci. Druhé cédéčko tedy vnímám jako oslavu tvořivosti.
|
Kapela TY SYČÁCI začala koncertovat začátkem března roku 2000. Na společném projektu, který sami interpreti nazývají komorní bigbít, se sešli fyzický básník, skladatel a zpěvák Petr Váša (dříve Z kopce, Ošklid, sólové projekty Lišák je lišák, Cirkus - Chaos - Minaret), kytarista Petr Zavadil a baskytarista Tomáš Fröhlich (oba ex Pluto). V květnu loňského roku vydala kapela u Indies Records první album Máj v dubnu, za které obdržela prestižní ocenění hudebních kritiků Žlutá ponorka. Indies Records také vydalo jejich druhou desku Lék & jed. Na podzim plánuje seskupení v rámci festivalu Next Wave v Praze uvedení punkové opery Samota, sláva, smrt a spása a její následovné vydání v digitální podobě. |
Podnik Nemáte představu, kolik desek jste prodali?
Zmínil jste Žlutou ponorku. Těší vás podobná ocenění nebo je vám to jedno?
Určitě. Navíc o podobných věcech nepřemýšlím tak komplikovaně, jestli přijmout nebo ohrnout nos. To je mi cizí. A pokud je ocenění formulováno upřímně, velice nás těší.
Na první desce byly texty i hudba vaším dílem, Petr Zavadil a Tomáš Fröhlich se věnovali aranžím. Změnilo se něco za rok?
Změnilo. Kupříkladu skladba Hladová hvězda je jejich. S jejich skládáním počítám i do budoucnosti, jelikož jejich věci se mi moc líbí. Navíc je to záruka, že se nebudu opakovat. Můj skladatelský rukopis se začíná proměňovat. Kromě zajímavých aranží pak přinesli nové nástroje - Tomáš hraje na stick, Petr nasadil balalajku, přidali jsme malé perkuse. Jde o velkou změnu zvuku, navíc, když jsem kluky přesvědčil, aby zpívali.
Takže bubeník je stále v nedohlednu?
To je tak, my vždy něco doděláme, pak si sedneme a řekneme si: Tak fajn, teď už bychom toho bubeníka mohli zapojit. Na tom se shodneme, jenže druhý den někdo z nás přijde s novým nápadem, s sebou má nové štěrchátko a bicí jsou opět zbytečné. Tak vlastně vznikla i druhá deska. To je to pravé dobrodružství - vydáte se na cestu, a když se vracíte domů, tak vás napadne, že za kopcem můžete vidět něco dalšího a zajímavého.
V kapelách Z kopce a Ošklid jste hrával na kytaru. Nemáte chuť si ji znovu vzít do ruky a přidat se?
Ani ne. Za prvé bych ji musel ladit a tahat s sebou (smích). Kytaru jsem vždycky bral jako médium a bavilo mě skládání a vystupování jako takové. Ale shánění strun, ladění nebo práce se zvukem mne nikdy nepřitahovaly. Což naopak baví mé kolegy. Možná si ale s nimi časem s radostí zahraju...
Vaši práci neocenili jen kritici, ale hlavně posluchači, kteří na vás chodí. Pozorovali jste, kdo na vás míří?
Občas je to zábava. Mezi mladými vidíte pamětníky, kteří znávali Z kopce, jejichž písničky občas hrajeme, a oni sedí a zpívají s vámi. A na druhou stranu pak diváky, kteří Z kopce nebo Ošklid nikdy neslyšeli a nerozlišují, že se jedné o písničky patnáct let staré. To se mi moc líbí - věkové rozpětí je opravdu velké.
Podepsal se rozpad Pluta na vašem koncertování?
Samozřejmě, dřív jsme museli přemýšlet nad termíny a domlouvat se, kdy kdo máme čas. Navíc Pluto mělo přednost. Teď momentálně kluci nemají nic jiného a nejenže se projevily skladatelské schopnosti, začali dokonce i malovat. Zjistili, že pocity, které cítí při hraní mohou použít i v jiném médiu. Jak říká jedna kamarádka: Tvořivost je nakažlivá. Pluto bylo, alespoň podle mě, spíše reprodukční, Syčáci otevřeli nové obzory.
Patrně nejvíc fanoušků máte v Brně, jak vás přijímají jinde v republice?
Co do množství se nedá nic předem odhadnout. Ale díky televizním a festivalovým vystoupením se dostáváme do povědomí. Nejvíc se to ale pozná, když vidíte v hledišti lidi, kteří znají texty. Což se nám v poslední době stává často, až občas mívám pocit, že mě ti v prvních řadách kontrolují, jestli nedělám chyby. (smích) Ale teď mě na tiskovce v Praze překvapili konstatováním, že na Rádiu 1 patříme v hitparádách mezi nejhranější. To jsem absolutně netušil.
Se Syčáky hodně koncertujete. Stíháte svoje vlastní aktivity, ať pořady fyzického básnictví či pedagogickou činnost?
Naučil jsem se zvládat. Pedagogickou činnost dělám v blocích, tam by to ani jinak nešlo a sólových projektů již nedělám tolik, i když od začátku jsem věděl, že se jich nevzdám a budu pokračovat. Navíc mě stále baví. Teď mám pořad Deset let fyzického básnictví, tudíž takovou retrospektivu, a v každé volné chvíli chystám nové věci. Navíc se snažím být o krok napřed se stávající situací, proto se Syčáky na léto plánujeme koncertování a další program.
Proslýchá se, že pro festival Next Wave v Praze chystáte punkovou operu. Prozradíte víc?
Půjde o opravdové dobrodružství, kam až je možné s tříčlennou sestavou dojít. Hudba a postavy jednotlivých osob jsou pojaty tak, aby v případném pokračování mohlo představení přijmout další členy, ale zatím budeme vystupovat ve třech. Jedná se o tak velkorysou záležitost, že bych ji nechtěl komplikovat dalšími lidmi. Od začátku ale bylo jasné, že půjde o audiovizuální projekt, tudíž čtvrtým - i když nevystupujícím členem - se stal výtvarník Víťa Ondráček, který pro operu vytvořil čtyři krásné opony. Momentálně má demosnímek sto třicet minut, tedy opravdu opera grossa. Má čtyři jednání po pětatřiceti minutách, to je tak na tři cédéčka. Navíc se nejedná o žádnou muzikálovou koláž, ale je to story se vším humorem a punkovostí.
