Také vinou do pěti dějství roztaženého libreta, které svou celkovou nemohoucností spíš připomíná podklad pro parodii, nikoli pro seriózní operu.
Vanda, námětem čerpající z polské mytologie a pojednávající o kněžně, jež se obětuje za vlast, nudí i po letech. A to přesto, že dirigent Gerd Albrecht dělá pro vyvoleného životního autora možné i nemožné.
Hraje si s dynamikou, snaží se orchestr maximálně inspirovat, vyhmátnout z partitury každý závan Dvořákova umu. Jeho snaha by bezesporu došla naplnění při jednorázovém koncertním provedení - která už Albrecht ostatně ve světě dělal.
Vanda v Národním divadle je, zdá se, za hranicí jevištní únosnosti. Inscenátoři to - doufejme, že nechtěně - jasně dokázali, když podtrhli všechny nedostatky díla. Úloha režiséra Vladimíra Darjanina zůstává nejasná.
Není zřejmé, co vlastně režíroval. Na jevišti se totiž neodehrává nic jiného než statické postoje v kostýmech, které by se skoro daly použít i před sto lety, strnulá operácká gesta, příchody a odchody, toporně až úsměvně nastylizovaná baletní čísla, nezřetelná projekce v pozadí, neustálé a neústrojné spouštění a vytahování průhledné opony.
Ani pěvecké výkony protagonistů Olgy Romanko (Vanda), Valentina Prolata (Slavoj), Olega Korotkova (Velekněz) nejsou tak pozoruhodné, aby přemohly celkový dojem z opery. Inscenace prostě posiluje hlavní dojem z opery: Vanda připomíná hodně nedonošenou Smetanovu Libuši.
Nakonec z toho všeho tak jako tak vyšlo koncertní provedení, pouze v kulisách a kostýmech. Není to příliš nákladný špás? Možná by bývalo lepší místo do výpravy a režie Vandy investovat do některého mezinárodně renomovaného tvůrčího týmu, jenž by s patřičnou imaginací a obratností připravil třeba Výlety pana Broučka nebo Příhody lišky Bystroušky. Vždyť Leoš Janáček také slaví výročí.
