Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Další výbuch v Národním. Neodvrátilo jej ani štěně Dášeňka

  17:58aktualizováno  17:58
Nedávno v Národním divadle vylétl do povětří Stalinův pomník, teď zase explodoval Krakatit. Teoreticky je zřejmé, proč Národní divadlo uvedlo tuto operu od Václava Kašlíka, jejíž předlohou byl román Karla Čapka. V konečném výsledku to ale není jasné vůbec.

Scéna z Kašlíkovy opery Krakatit v Národním divadle | foto: Hana Smejkalová

Kašlík byl významný český režisér a skladatel dvacátého století, od jehož narození v září uplyne sto let. To je ten teoretický důvod. Krakatit napsal začátkem šedesátých let pro televizi, jejíž (na tu dobu) nebývalé vizuální možnosti ho jistě musely inspirovat. Kromě dnes již poněkud naivního sci-fi příběhu o záhadné výbušnině, v němž nechybí zlí zbrojaři a anarchisté, je tu i „druhý plán“, milostná vzplanutí inženýra Prokopa nebo snad samotného Čapka. Kašlík navíc „mluví“ relativně atraktivním jazykem, v němž propojuje deklamační styl moderní vážné hudby s jazzovými i písňovými formami.

Václav Kašlík: Krakatit

Dirigent: Petr Kofroň

Režie: Alice Nellis

Scéna: Matěj Cibulka

Národní divadlo Praha, 2. premiéra 21. dubna 2017

Hodnocení­: 40%

Proč by tedy bylo lepší Kašlíkův Krakatit neuvést? Protože je například velmi obtížné inscenovat operu, v níž se s filmovou rychlostí mění čas a prostředí. Režisérka Alice Nellis vsadila na projekce, respektive mappingy, z nichž některé jsou jistě působivé, třeba koník uhánějící po nahém ženské těle nebo polokoule měnící významy, ale je jich málo – člověk by čekal, že uvidí v podstatě nepřetržitou, ba divokou vizuální fantazii založenou na dnešních technických vymoženostech, která pomůže udržet pozornost diváka a trochu ho zorientuje. Jestli problém byl v nápadech nebo v technice, těžko říct.

Mezi občasnými záchvěvy vizuální fantazie se na jevišti odehrává vlastní děj, v němž se ale snad nemůže vyznat ani ten, kdo Čapkův román zná. Operní příběhy sice občas bývají zamotané, ale tedy přistupuje ještě charakter „televizní“ opery, na divadlo těžko přenositelný. Ostatně i roku 1966, kdy Národní divadlo operu uvedlo v jevištní podobě, odehrálo jen šest představení.

Hlavní pomůcka, činoherní prolog, který Alice Nellis napsala údajně na pokyn vedení Opery, totiž svou funkci neplní téměř vůbec, a Nellis jakožto odpovědná a bezesporu inteligentní divadelnice měla raději odmítnout něco takového stvořit. Divák se doví jen to, že Prokop je vlastně Čapek, který má neurotickou matku, tápe mezi Olgou Scheinpflugovou a Věrou Hrůzovou a nakonec se zhroutí. Děj opery to ale neosvětlí.

A když už činoherní prolog, měli ho aspoň zahrát činoherci. Mluva operních pěvců byla tak slabounká v doslovně zvukovém i přeneseně uměleckém významu, že to bylo až absurdní v porovnání s jedinou skutečnou herečkou, Zuzanou Kronerovou v roli Čapkovy matky.

Lepší by byla výstava

Svým způsobem jediná Kronerová měla na jevišti skutečný hlas, jakkoli nezpívala. I ten divák, který v roli Prokopa nezažil legendárního tenoristu Ivo Žídka, si totiž mohl domyslet, že Žídkův perfektně posazený hlas, jasné, plastické tvarování slov a práce s dynamikou, prostě vše, čím obohacoval jiné role, nemluvě o lidském charismatu, mohlo svým způsobem „táhnout“ i tuto moderní operu.

Fotogalerie

Když ale v nynější inscenaci zpívá stejnou roli tenorista Josef Moravec, je naproti tomu slyšet pouze násilně vytlačovaný zvuk, v němž nejde rozeznat nějakou souhlásku, nějaké slovo. Také ostatní zpěváci předvádějí jen neznělé, deklamačně nezřetelné a křečovité pěvecké kreace, což je smrtící pro každou operu a pro takovouto dvojnásob. Nejnepřirozenější huhlavé zvuky, nepatřící na profesionální jeviště, vycházely z hrdla Václava Sibery jakožto zástupce zbrojních závodů Carsona.

Je tedy dost praktických důvodů, proč Krakatit neuvádět, nestačí, že si to vymyslel šéf opery Petr Kofroň, který operu také secvičil. Na druhou premiéru ještě přišlo zvané publikum, ale jaká bude návštěvnost repríz, to je otázka. Moderní opery má samozřejmě Národní divadlo uvádět, od toho je dotovaná scéna, ale měly by to být perfektně domyšlené projekty, beroucí v potaz i diváckou atraktivitu. Ta je s výjimkou několika obrazů předložených Alicí Nellis a jejím týmem, případně živého psíka, jenž se projde po jevišti a nejspíš odkazuje na Dášeňku, mizivá. Václava Kašlíka je jistě správné připomenout, ale to už by bylo lepší výstava.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Eliška Balzerová
Eliška Balzerová odešla z Fidlovačky, Můj báječný rozvod bude hrát jinde

Eliška Balzerová ukončila své angažmá v Divadle na Fidlovačce. S pražskou scénou, kterou spoluzakládala a jejíž byla hlavní tváří, strávila dvacet let. Jejím...  celý článek

Herec Jan Kříž
V Německu zkoušíme Ples upírů devět hodin denně, říká herec Jan Kříž

Zkoušky ve Stuttgartu jsou intenzivnější než v Česku, vzkazuje z Německa Jan Kříž, který tam stráví celou příští sezonu. Zahraje si v původní verzi slavného...  celý článek

Spitfire Company, Fragmenty milostných obrazů
Pohyb ovládne Prahu, potom tanečníci zamíří také do Edinburghu

Nejen Letní Letnou může být v létě živ divák holdující novému cirkusu či modernímu tanci. Za poslední roky se v Praze etablovaly pravidelné akce, které...  celý článek

DHL Express (Czech Republic) s.r.o.
VEDOUCÍ ODDĚLENÍ 4PL PROJEKTU

DHL Express (Czech Republic) s.r.o.
Plzeňský kraj
nabízený plat: 45 000 - 60 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.