Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mrzí mě, že jsem Havla nevyfotil s Dylanem, říká prezidentův fotograf

  4:48aktualizováno  4:48
Čtyři desítky kolorovaných „fotoobrazů“ představuje výstava nazvaná Václav Havel objektivem Jiřího Jírů, která je do 2. října otevřená v Českém centru v Praze. Vystavená díla vznikla unikátní metodou z původních černobílých i barevných snímků. Jírů byl oficiálním fotografem prezidenta v letech 1993-2000.

Jiří Jírů na výstavě svých snímků z období, kdy byl oficiálním fotografem prezidenta Havla | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Některé z fotek, jako například z návštěvy ruského prezidenta Jelcina na Pražském hradě, jsou k vidění vůbec poprvé. „Nebylo to vždy jednoduché. Nebyl jsem Havlovým blízkým přítelem, takže jsem k němu neměl úplně neomezený přístup,“ vzpomíná Jírů.

Nicméně on k vám musel mít důvěru, když jste ho fotil.
To vznikalo postupně. Dnes vidím, že jsem se mu nedostal úplně do duše. Byl jsem prostě fotograf a byl jsem mu sympatický. Ale možná to byl jen osud.

Jiří Jírů

Celý život pracuje jako fotoreportér. Začal v 60. letech, v roce 1968 emigroval do Belgie, kde později získal občanství. Fotil pro periodika jako The New York Times, LIFE, Paris Match, TIME, Sports Illustrated, National Geographic nebo Newsweek. V letech 1993-2000 byl oficiálním fotografem české hlavy státu Václava Havla.

Jak to?
V roce 1968 jsem po Oldovi Škáchovi nastoupil do časopisu, který se jmenoval příšerně - Svět sovětů. Na místo fotoreportéra. Poslali mě fotit nějakého spisovatele na Zábradlí. On už byl trochu známý, ale zase ne tolik. Tak jsem Václava Havla nafotil. Měl v té době kravatu a před sebou dvě krabičky cigaret. Ale on si mě později pochopitelně nepamatoval. Z balkonu na nábřeží, kde byla redakce, jsem se díval na Hrad. A po pětadvaceti letech jsem koukal z Hradu zase na ten balkon. To jsem opravdu nečekal. Já navíc nejsem nijak dravý...

... ale to je pro fotografa docela problém...
No, proto jsem tu práci chtěl. Abych to měl automaticky z první ruky. Proto mi vadilo, když tam občas přišli fotit Havlovi kamarádi a stoupli si přede mě.

Jak jste se k té práci tedy dostal?
Žádný konkurz se neuskutečnil. Já jsem znal fotografy z Bílého domu a obdivoval jsem, jak to u nich funguje. Oficiální fotograf je důležitá osoba, která přece dělá historii národa. Navrhl jsem to na Hradě a oni mi tehdy řekli, že na to „nemají tabulku“, že mě můžou jen tolerovat a že mi dávají maximálně tři měsíce. No, ale já jsem se neurazil, neodešel, trochu jsem ohýbal hřbet, až jsem to nakonec prolomil. Dostal jsem smlouvu, a dokonce vizitku s vytlačeným lvem a už jsem se mohl řádně prokazovat.

Václav Havel s Rolling Stones, Strahov, 1995

Václav Havel s Rolling Stones, Strahov, 1995

Trochu mě překvapuje, že v těch divokých dobách raných 90. let na Hradě řešili tabulky.
Ti úředníci nepovažovali za nutné, aby na Hradě nějaký oficiální fotograf dělal. Navíc měl každý několik kamarádů-fotografů, takže tam byla i tahle motivace. A to mě mrzelo. Já jsem fotil i různé nástupní audience velvyslanců, nebo třeba když Havel přijal kuchaře z vězení v Ruzyni, který mu dával lepší porce. Tedy interní věci. No a když například přijela anglická královna, tak přišla moje konkurence, oficiálně najatá na tuhle zakázku, a jen mi tam překážela.

Z dokumentů a životopisů vyplývá, že Havlův prezidentský program byl hodně nabitý. Kdo rozhodoval, co konkrétně se bude fotit?
Nikdo to víceméně neřešil, takže to bylo na mně. Jako zaměstnanec jsem však nemohl dva dny nepřijít jen proto, že se nedělo nic zajímavého. Chodil jsem téměř denně, někdy i o víkendech, protože jsem měl k dispozici prezidentův program a věděl jsem, že tohle a tohle do archivu patří. Ten archiv pořád na Hradě je a obsahuje přes tři tisíce digitalizovaných negativů.

Předpokládám, že jste fotil ještě na klasický kinofilm.
Jistě, tehdy ještě digitální foťáky nebyly. Pokaždé, když jste zmáčkl spoušť, tak to stálo peníze. A prezidentská kancelář na to neměla rozpočet. Musel jsem si najít sponzory, bylo mi hrozně trapně. Asi rok mi dávali v Kodaku filmy zdarma. Vždycky jsem podepsal nějakou fakturu a modlil se, aby mi to někdy celé nenaúčtovali. Když tady byl v roce 1994 Bill Clinton, tak mi jeho fotograf říká – Ty nějak málo fotíš! Vysvětloval jsem mu, že mám málo filmů. Tak na mě zíral, vzal jich z brašny asi dvacet a dal mi je, ať fotím normálně. Že u nich filmy nikdo nepočítá.

Stalo se, že jste nějakou důležitou nebo zajímavou akci prošvihl?
Ano, to jsem byl na Hradě teprve krátce. Prezident se měl sejít s Bobem Dylanem na jeho koncertu na Výstavišti. Na to jsem se těšil. A jeden z hradních pánů mi řekl, že nesmím. Dylan měl Havlovi dávat kytaru a nepřeje si fotografy. Ale já jsem nebyl od tisku. Kdyby Dylanovi oznámili, že jsem Havlův fotograf a snímek půjde do archivu, tak by to jistě nebyl problém. Byl jsem úplně zdrcený. Nešlo to. Ale nabídli mi, abych šel zadem zdarma na koncert. To jsem odmítl a radši šel na pivo. Mně šlo o fotku. Ostatně se Stouny to bylo podobné, neměl jsem visačku na přístup do backstage. Sebral jsem veškerou odvahu a šel přímo za ním – pane prezidente, ta fotka by přece měla existovat. Šeptali si přede mnou a výsledkem porady bylo, že druhý den prý přijde kapela na Hrad a tam bude spousta možností je fotit. Ale já nechtěl fotit Rolling Stones. Já jsem chtěl fotit prezidenta s Rolling Stones v zákulisí jejich pražského koncertu. Jedinečnou událost. Nakonec jsem se do zákulisí dostal jen proto, že mě ochranka na to setkání propašovala svým autem, a fotka mohla vzniknout. Je zde na výstavě...

Dostat Václava Havla na fotku samotného trvalo prý třeba měsíc. Na Novém Zélandu se to povedl. Prezident pozoruje stádo ovcí a jeho doprovod zůstal mimo záběr.

Dostat Václava Havla na fotku samotného trvalo prý třeba měsíc. Na Novém Zélandu se to povedl. Prezident pozoruje stádo ovcí a jeho doprovod zůstal mimo záběr.

Byla naopak situace, kterou jste fotil, ale přišlo vám to už nepatřičné?
Nepatřičné je silné slovo, ale jednu podobnou situaci zrežíroval sám prezident. V nějakém super hotelu v Argentině jsme byli zničení a unavení. Zul jsem se, že půjdu do sprchy, než bude večer další akce. Najednou přišel šéf ochranky, že mám hned jít fotit prezidenta u něj v apartmá. Tak jsem šel po chodbě v ponožkách a on byl ve vaně, zalitý koupelovou pěnou. Jen malou skulinkou bylo vidět půl jeho obličeje. A tohle chtěl vyfotit. Což dokazuje, že měl smysl pro humor, a hlavně, že mi důvěřoval, že to obratem neprodám.

Takže tu fotku nikdo nikdy neviděl?
Je někde v archivu a najít ji by asi bylo těžké. Ale mám pár kopií. Jako vtip jsem ji jednou zvětšil, koupil šampon a přelepil etiketu touhle fotkou. Poslal jsem mu ten šampon a bylo mi vzkázáno, že se pan prezident velmi smál. Možná ještě bude u nich doma.

Vy jste s Havlem procestoval kus světa. Měl jste na zahraničních cestách taky možnost fotit si něco pro sebe?
Bylo toho málo. Neměl jsem čas. Ale viděli jsme mnohé. Když se na ty fotky dnes dívám, tak občas nevěřím, že jsem u toho všeho osobně byl. Mimochodem, už nevím, kdo to vymyslel, ale říkalo se, že jsou to zájezdy agentury Špaček Reisen. To byl dobrý vtip.

Dokázal byste vybrat jednu z vystavených fotek, kterou si nejvíc považujete?
Havel na řece Vydře. Prezident měl tolik povinností, že si potřeboval odpočinout. Odvezli ho do lesa a já měl dilema – nechtěl jsem ho rušit, ale těch chvil, kdy byl sám, nebylo mnoho. Pořád byl obklopen dvořany a našeptávači. Dostat ho do záběru samotného trvalo třeba měsíc. No a tady chodil po lese, měl sako a kravatu. Pak si sundal sako a sednul na balvan u řeky. Nenápadně jsem ho nafotil a dodneška nevím, jestli o mně věděl. Ale mám dojem, že ano.

Fotogalerie

A ze zahraničních cest?
Krásná historka se váže ke snímku s papežem Janem Pavlem II. Dostat se k nim blízko prostě nešlo. Zůstal jsem zablokovaný s ostatními novináři. Viděl mě však papežův fotograf, vzal mě za ruku a vedl mě vatikánskými paláci, nějakým úzkým schodišťátkem. Najednou otevřel dveře a oni tam takhle proti sobě seděli. Byl jsem z toho úplně paf! Udělal jsem pět fotek a zase mě odvedl zpátky. Takovýhle snímek ze soukromé pracovny papeže nikdo nemá.

Vystavené fotky vznikly metodou, které říkáte „hint-hint“. Z barevných děláte černobílé zvětšeniny v sépiovém tónu a potom je částečně kolorujete. Proč zrovna takhle?
Tu techniku jsem si vymyslel, protože jsem nechtěl dělat klasické černobílé fotky. U nás se to bere tak, že co není černobílé, už není umění. Asi před dvaceti lety mě oslovilo jedno zahraniční vydavatelství, jestli bych nenašel nějakou barevnou výstavu. A opravdu byl problém v Česku takovou najít.

Jak si vybíráte, co okolorujete?
Musí to sednout do kompozice. Mojí výhodou je, že vím, jaké to mělo původně barvy, takže jsou pravdivé. I když po letech barvy trochu vyblednou. Ale to nevadí, materiál prostě stárne. Mám ovšem strach, co se s fotkami stane, až zemřu. Aby vše nešlo někam do stoupy. Nechci říct, že to jsou královské klenoty, ale jde o součást naší historie, umělecké originály, a myslím, že ani nelze vyčíslit jejich finanční hodnotu. Nejlepší by bylo, kdyby si je vzalo třeba Uměleckoprůmyslové muzeum. Anebo koupilo, dokud ještě žiju, abych měl na pivo.



Témata: Václav Havel




Hlavní zprávy

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.