Jeho výklad Schillera nepřináší nové experimenty - režisér v inscenaci jen "zúročuje" své dosavadní poznání a zkušenosti. A Schillerovo drama dokázal velice příhodně zesoučasnit tak, že jde jednoznačně o víc než o běžnou aktualizaci.
Scéna má dvě patra, v prvním, představujícím "podzámčí", je moderní kuchyňský stůl, na kterém Millerová (Jana Boušková) cosi chvatně krájí, "dětem" hned v úvodu sváže ruce černou lepicí páskou - v závěru stejnou páskou omotá Ferdinand sebe a Luisu ve společné smrti.
Muzikant Miller v podání Aloise Švehlíka se projevuje spíše jako vztekle kverulující sedlák než bohabojný měšťan netratící cti. Vzadu tančí na molu dívky odvedených vojáků; jejich tanec připomíná chvílemi technoparty, hudbou prokmitává známý motiv z Ódy na radost, na stěnu se po celý děj promítají záběry vlnícího se neklidného moře.
Kateřina Winterová je nejsilnější v srdcervoucích scénách, svoji Luisu dokáže rozsvítit v celé dívčí bezbrannosti a čistotě, jež netřeba nijak shazovat. Ve chvíli, kdy píše vynucený dopis, je jako utrmácené ošklivé káčátko, nad nímž by se kámen ustrnul.
Horní část scény, "zámeckou", tvoří několik pochromovaných židlí, které působí obzvlášť zlověstně ve "zlatém" osvětlení. Obě patra spojuje sloupek, po kterém se dá sjíždět dolů.
Nebeského inscenace jako by měla dvě těžiště. Vedle peripetií nešťastné lásky dvou mladých lidí se soustředila na Ferdinandovu vzpouru proti otci a polemiky s ním, v nichž se projevuje vedle silného synovského pouta nezralost a slabost, již může síla odhodlání plynoucí z lásky pouze odrážet, aniž ji jednoznačně překonala. Saša Rašilov (Ferdinand) předvádí až koloraturní herectví s mnohými emočními a expresivními "trylky" nejen v hlase, ale i v gestech. Škoda jen, že občas nedokázal příliš vysoko nasazené repliky stejně plasticky "dotáhnout".
Velice šťastný kontrapunkt vzniká tím, že otec, Premiér von Walter, Ferdinandův protihráč (Jiří Štěpnička), zůstává při synových tirádách většinou střízlivý a cynicky věcný. Petra Špalková v roli Lady Milfordové je nepřehlédnutelná především v konfrontačních scénách s Ferdinandem a Luisou, kdy smrtelně vážně míněné věci stihne vyřknout do komicky protikladného vyznění.
Ondřej Pavelka zřetelně ožil v roli ne-muže a dvorní klepny Maršálka Kalba. Při střetnutí s žárlivým Ferdinandem je možná zbytečně názorně postrojen jako transvestita. Pouze příliš aristokratický David Prachař jako by nebyl s arivistickým skunkem Wurmem tentokrát ve své roli: je příliš znát, že se této postavy téměř štítí - více ji říká, než hraje.
FRIEDRICH SCHILLER - Úklady a láska
Národní divadlo Praha - Stavovské divadlo. Překlad Josef Balvín, úprava Daria Ullrichová a Jan Nebeský, režie Jan Nebeský, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková, hudba Petr Kofroň.
