Legendám Osvobozeného divadla i pamětnických filmů Hej rup!, Pudr a benzin či Svět patří nám, jejichž cesty se rozdělily po nástupu komunistů k moci, kdy Voskovec zůstal za mořem a Werich ve vlasti, poslali diváci podle očekávání největší počet hlasů.
Na druhém místě ankety skončili Antonie Nedošínská a Theodor Pištěk, herci známí z lidových prvorepublikových komedií. Teprve pomyslný bronz připadl současníkům, jejichž populární tandem zrodila obrazovka: dlouholetým průvodcům zábavného televizního pořadu Televarieté Jiřině Bohdalové a Vladimíru Dvořákovi.
"Kupodivu třeba takoví hrdinové jako Čuk a Gek v anketě vůbec nezabodovali a Marx s Engelsem dostali pouze jeden jediný hlas," žertoval průvodce Úsměvů Jaromír Hanzlík, jenž v hereckém páru s Danielou Kolářovou, proslaveném zejména díky komediální romanci Léto s kovbojem či Noci na Karlštejně, skončil na čtvrtém místě.
Na páté příčce se ocitli strážci odkazu Járy Cimrmana Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, šesté i sedmé místo obsadil milovník Oldřich Nový s Adinou Mandlovou, respektive s Natašou Gollovou. Právě Nového proslulá věta ze snímku Kristián - "Zavřete oči, odcházím" - se v loňské anketě stala nejoblíbenějším výrokem.
Na osmém místě následují symboly Divadla Semafor Jiří Suchý a Jiří Šlitr, na devátém se umístilo herecké duo Josef Kemr - Jiří Sovák.
Vítěznou desítku pak společně uzavírají výherci minulých anket, král komiků Vlasta Burian a Jaroslav Marvan, jehož revizor Anděl se stal nejoblíbenějším hrdinou. Jedenácté místo si vybojoval manželský pár herců Josefa Abrháma a Libuše Šafránkové, poslední z dvanáctky nominovaných zůstala slovenská dvojice Milan Lasica - Julius Satinský.
Kromě dvojic známých herců či jejich hrdinů se v anketním žebříčku objevily i postavičky loutkové nebo kreslené. Patnáctou příčku si přisvojili Spejbl s Hurvínkem a devatenáctou Křemílek s Vochomůrkou z večerníčku Pohádky z mechu a kapradí.
|
Když Jan Werich jezdil vyprávět pracujícímu lidu |
|
Bývalo kdysi žádoucí, aby známí umělci jezdili mezi lid. Také Jan Werich vyprávěl mezi svátečně vystrojenými zaměstnanci o sobě, o divadle a přátelích. S magnetofonem sedával u Werichova stolu Jan Borovička, Werichův šéf propagace v Divadle ABC. Téměř půlstoletí pak ležely v rodině Borovičků unikátní záznamy Jana Wericha z let 1958-59.
Z obav, že vzácný materiál podlehne zkáze, letos nabídl Borovičkův syn Jiří nahrávky hudebnímu vydavatelství Lotos - a to ještě před Vánocemi přineslo první výběr. Skrovný náklad byl okamžitě rozebrán, připravuje se dotisk a na jaře by se mělo objevit další pokračování.
"Táta měl ty nahrávky celou dobu doma a já si je pouštěl jako kluk. A nejvíc v 70. letech, když Jan Werich nemohl nic. Otevřeli jsme si k tomu s kamarády flašku a bylo to bezvadné," vzpomíná Jiří Borovička. "Werich tam tepe jako břitký satirik do aktuálních věcí a člověku až trne, co si tam všechno dovolil. Jak uměl vystavět a gradovat vtip - to už dneska nikdo v televizní zábavě nezná. Někdo tam zakokrhá a všichni se můžou umlátit," dodává a uvádí jeden příklad Werichova improvizačního humoru z nahrávek.
Takhle pohotově Werich komentoval umění ruského mima Arkadije Rajkina, který proslul svými rychlými převleky a maskami: "To se naučí každej předseda místního výboru. Na mikulášskou. Když bude trénovat." Po Werichově smrti Jiří Borovička přemýšlel, co s kazetami.
Radu mu dala Werichova osobní tajemnice Jarmila Týlová: "Nikomu to nedávejte, všechno se ztrácí." Takže záznamy zůstaly v rodinném archivu i nadále. "Pak přišla revoluce a čas se zrychlil. Bál jsem se, že nahrávky tolik let nevydrží. Také jsem si říkal, jestli není už moc pozdě. Těch lidí, kteří pamatují Wericha, už moc není." Záznamy zkusil nabídnout Supraphonu. Neuspěl. Vlastně náhodou narazil na vydavatelství Lotos, které z celkem šesti hodin nahrávek prozatím vybralo padesátiminutovou besedu se zaměstnanci Koospolu o divadelní satiře.
Jan Werich tu vzpomíná na herce a publikum Osvobozeného divadla, na E. F. Buriana, Rudolfa Frimla, Jaroslava Ježka. Ironicky hodnotí negativní vlastnosti českého národa. Mluví o divadle a vlastních zásadách, jak neustupuje vkusu diváků. "Fakt je, že když přijdu na jeviště a budou mi padat kalhoty a podvlíkačky, tak budou všichni lidi řvát...
Ale dělám to? Nedělám to, protože ten druh smíchu nechci. To je jeden extrém. A druhý extrém je: dělat takhle prstem a říkat: Oni se nesmějou, tak jsou blbí. Protože co je úkol divadla? Dělat ho pro lidi." Do Werichova monologu občas cinkne hrníček či sklenička, padne dotaz. Jeden zasvěcený posluchač se ptá, proč si Werich rozmýšlí uvedení soudobé hry anglického dramatika Wolfa Mankowitze Espresso Bongo.
A Werich otevřeně odpovídá, s narážkami na tehdejší režim. "Já jsem to před pěti lety dělal velmi odvážně, poněvadž jsem do toho šel a věděl jsem, že si svou věc uhájím. Já jsem dnes unavenej. Po pěti letech, fyzicky a mentálně, zasedat za stůl s lidma, o kterých napřed vím, že nemaj smysl pro humor. Že se napřed rozhodli, co slyšeli. A sedět s nima, říkat jim, že to tam není. Mě už to nebaví." A když uplyne předepsaný čas a kulturní referent na Wericha pomrkává, že by měl skončit, z publika se ozve švagr Werichova známého a kolotoč vzpomínek se rozjíždí nanovo...
Až se v okamžiku nejbujařejší zábavy Werich utne sám: "No tak půjdem. Tak se mějte pěkně. Člověk by se moc rozpomínal a najednou by se zjistilo, že jsem dědek. Což právě dělám všechno možný, abych to nějak přikryl. Dokonce si i fousy na jeviště maluju, aby nebyly bílý a oči černý. To přidá - dva tři roky jsou dobrý."
(MF Dnes, Alice Horáčková) |
 Vítězové. Jiří Voskovec a Jan Werich při natáčení slavného filmu Svět patří nám společně s jeho režisérem Martinem Fričem (mezi V+W) a kameramanem Otto Hellerem. |
