Letošní Salcburský festival má na repertoáru operu Al gran sole carico d’amore (Pod velkým sluncem naloženým láskou), kterou Nóno zkomponoval na počátku sedmdesátých let. Není to vlastně opera v pravém slova smyslu, protože nemá děj ani postavy.
Libreto, které vytvořil s Jurijem Ljubimovem, je výběrem textů, citátů a výroků a připomíná mozaiku revolucí počínaje Pařížskou komunou přes události v Rusku na počátku dvacátého století až po Castrovu Kubu a vietnamskou válku. Volně se vynořují a střídají myšlenky Gorkého, Lenina, Brechta, Che Guevary, Rimbauda (od něj si autoři "vypůjčili" i název opery) a dalších revolucionářů a umělců.
Přes tuto textovou koláž se valí mohutné a bouřlivé zvukové vlny. Vídeňští filharmonici pod taktovkou Inga Metzmachera zprostředkovávají účinek se vší drásavostí, stejně tak sbor Vídeňské státní opery a sólisté, z nichž zvláště sopranistky mají extrémní party pohybující se ve vysokých polohách a připomínající kvílení. Hudební složka je pojatá spíše oratorně – zpěváci stojí či sedí na jevišti – a sama o sobě zaslouží vysoké ocenění.
Jiná věc je, jak s takovýmto dílem dnes vůbec naložit. Co zbylo z Nónových ideálů poté, co byl komunismus demaskován jako zločinný systém, jehož cílem byla absolutní moc, nikoli sociální spravedlnost a jenž za sebou nechal miliony mrtvých a rozvrácené státy? Na tom mnoho nemění ani fakt, že sami italští komunisté se nakonec se sovětským centrem rozešli a přijali principy parlamentní demokracie.
Historická kompromitace
Nónova opera neřeší pochybnosti a rozpory. Chtěla být apoteózou revoluce, ale působí jako varovné rekviem za tragicky zneužité představy a touhy. Ani inscenace britské režisérky Katie Mitchellové nepřichází s vlastní myšlenkou, spíše zachovává odstup. Soustřeďuje se na pět skutečných i fiktivních žen, jejichž životy byly tak či onak spojeny s revolucemi.
Herečky, které je představují, vykonávají v pěti pokojících každodenní práce, ale připravují i pistole či obarvují narudo bílé plátno. Jejich činnosti jsou promítány na projekční plátno umístěné nad jevištěm.
Výsledek je svým způsobem silnou, až surrealistickou fantazií, do níž navíc probleskují záběry na skleněné vitríny ze současnosti, uchovávající relikvie komunismu. Jsou však socialistické ideje, kterým věřil Nóno, navždy zkompromitovány? Jsou zobrazené ženy hrdinkami, nebo symboly obětí, ne-li (spolu)viníků, kteří podlehli falešnému vábení rychle dosažitelné sociální rovnosti? K tomu se inscenace nevyjadřuje a ponechává úsudek na divákovi.
Luigi Nóno: Al gran sole carico d’amore
Salcburský festival, dirigent Ingo Metzmacher, režie Katie Mitchellová, 6. srpna 2009.
Hodnocení MF DNES: 70 %
