Jmenuje se Zdař Bůh! a autorský tým spisovatele Miroslava Bambuška a kanadského režiséra Ewana McLarena v ní zpracovává tematiku důlních katastrof na Ostravsku v 50. letech minulého století, ke kterým došlo při nesmyslném překonávání plánu v důlní těžbě.
Diváci se shromažďují v prostorách hornické šatny, kde je vše tak, jako by havíři právě vyfárali z hlubin dolu. Na řetízkových lanech visí stovky hornických hadrů, helem a bot, jako by tam visely přízraky. Tady se odehrává první dějství inscenace.
Herecká akce je bezprostřední, aby skutečně navodila autentický pocit situace mezi partou horníků, kteří zrovna vyfárali a jdou ze sebe smýt pot a špínu. Herci v čele s Tomášem Dastlíkem z Divadla Petra Bezruče se vrhají do studené koupelny a máchají se ve vodě, ti otrlejší se válejí přímo po zemi.
Syrová a autentická atmosféra však pozvolna houstne. Do ostravské party přichází komunista z Prahy – brigádník z Nemanic si
ostravské rubače uhlí představuje dost naivně. Ve druhé části představení se fárá. Publikum musí do hlubin dolu – respektive projít temnou trasou vytyčenou chabým světlem hornických baterek.
Na tmavé obloze svítí neodmyslitelná ikona hornictví: zkřížená kladiva, neonově zelená barva září. Jde se do schodů bývalé strojovny. Zde v prvním patře, rovněž za tmy, nastává druhé dějství: konflikt důlního předáka Václava Žaluda (skutečná postava a oběť 50. let) se slizkým prokurátorem a stalinistou, ve hře bezejmenným, který chce rubat v zaplynované sloji Hubert.
Obě hlavní role sugestivně zvládají Janusz Klimsza (sám režisér a autor magické básně Matka uhlí) a Jan Lepšík. Nejsilnější akci však nabídnou obrazy z hlubin dolu, které je možno sledovat z "balkonu". Režie cílevědomě pracuje s prostředím velké strojovny, v nočním přítmí lze tušit kolosální stroje připomínající atmosféru verneovek nebo již zmíněného Langova filmu Metropolis.
Tady s pomocí reflektorů i velmi tlumeného světla ožívá nejsugestivnější část příběhu: důlní výbuch a následná apoteóza umírajících horníků. Do chodu se dávají ocelová monstra, zpocená nahá lidská těla září v temnotě a lidské hlasy, které jí pronikají, uvolňují fantazii.
Tma a velké prostory vzápětí při výslechové pasáži navozují kafkovskou atmosféru připomínající stalinskou dobu monstrprocesů. Nová inscenace v industriálních památkách Ostravy není sice ničím průkopnickým, svým způsobem je však zatím nejsilnějším oživením a zúročením jedinečného prostoru se všudypřítomným pachem uhelného prachu smíšeného
s olejem. Ten nestačil vyprchat ani za půl století, i když už nemá sílu dusit a zabíjet.
