Na základě deníkových zápisů byly Nina, její matka a dvě sestry odsouzeny na pět let těžkých prací na Kolymě, nejtvrdším místě v systému gulagů.
Pod názvem Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské vydalo unikátní svědectví nakladatelství Práh.
"Zčásti mají bolševici pravdu. Jsou krutí a ve své krutosti barbarsky hrubí, ale ze svého pohledu mají pravdu. Kdyby děti nezastrašovali už od dětských let - neměli by tak pevně v rukou moc. Ale oni z nás vychovávají pokorné otroky a bez lítosti potlačují jakýkoli druh protestu," psala Nina počátkem roku 1935, kdy na její školu dolehlo vyšetřování spikleneckých spolků.
"Dokonce ani školy - ty dětské světy, kam by, zdá se mi, měl přece jen méně pronikat silný vliv 'dělnické' moci - nezůstaly stranou."
Ninin deník začíná 8. října 1932 a končí 3. ledna 1937.
Záhy nato byla Nina zatčena. Na jedné straně se její pocity neliší od pocitů jiných dívek, ať by žily kdekoli: silně prožívá školní události, drobné pozornosti, či naopak urážky a lhostejnost chlapců, obsedantně zveličuje své nedostatky.
Na straně druhé Nina mezi vrstevníky vybočovala přemýšlivostí, literárními ambicemi a sklony k samotě, v níž mohla uvažovat o sobě, literatuře a době.
A právě v Nininých pronikavých úvahách o sovětské politice, Stalinovi či o vlastnostech Rusů tkví výjimečnost deníku - Nina už v dospívání dokázala jasně prohlédnout to, co nepochopila ani řada intelektuálů.
V roce 1933, ve svých čtrnácti letech, nazývá Stalina diktátorem a lumpem mrzačícím Rus. Vadí jí nevzdělanost a nevědomost Rusů, kteří se pokorně přizpůsobují a snášejí bezpráví.
Stejně tak odsuzuje zbabělost učitelů, kteří vykládají dogmata, a opovrhuje ředitelem, "který se dostal nahoru díky stranické legitimaci, podlézavosti a schopnosti bez rozmýšlení a horlivě vyplnit všechny příkazy shora".
Nadšeně vítá hrdiny, kterým se podařilo zachránit polárníky z lodi Čeljuskin, a rozhořčuje se nad represemi po zavraždění Sergeje Mironoviče Kirova v roce 1934.
"A tak je to víc než 100 lidí za jeden bolševický život. Člověku se nechtěně vybavilo 19. století za vlády Alexandra II. a činy tzv. Svobody lidu. Jaký rámus, jaké pobouření se zvedlo ve všech vrstvách obyvatelstva, když tehdy zastřelili šest vrahů. Jak to, že se teď nikdo nebouří?" ptá se Nina.
Nininy kritické názory zřejmě ovlivnil otec Sergej Rybin: byl několikrát ve vyhnanství na Sibiři i v Kazachstánu, v roce 1937 byl odsouzen jako vedoucí organizace, která připravovala "teroristické akce proti komunistickým předákům", k 10 letům těžkých prací. Propuštěn byl roku 1947.
Nina, stejně jako její blízcí, gulag přežila. Stala se malířkou a jevištní návrhářkou. Na sklonku 40. let, ještě na Kolymě, se provdala za politického vězně, herce Viktora Templina, s nímž se v roce 1947 přestěhovala na Ural. Zemřela roku 1993.
Stejně pozoruhodný jako Nininy zápisky je i osud jejího deníku. V archivech NKVD ho objevila Irina Osipovová, která v dokumentech hledala případy odporu v pracovních táborech. Nininy deníky čítaly tři tlusté sešity, z nichž se v knižním vydání objevila zhruba polovina.
I tak v něm zůstalo hojně osobních pasáží. Nina nepředpokládala, že deník bude číst její rodina, ba že se někdy octne na veřejnosti, proto se mu svěřovala velmi otevřeně a nešetřila nikoho, nejméně sebe. Někdy je to až bolestné čtení, jehož autenticita ostře kontrastuje s uhlazenými deníky a biografiemi současných celebrit.
