Skepse až určitý cynismus, s nimiž Nosková pohlíží na postavy dvou kratších povídek a titulní novely, skoro vedou k závěru, že je zkrátka nemá ráda. Všechny tři texty jsou vystaveny, řečeno slovy autorky, na půdorysu "dvou mužů a jedné krásky" a popravdě ani ve čtenáři žádná z těch krásek mnoho sympatie nevzbudí.
Kromě Katky z posledního textu, která prostě chce obyčejné lidské štěstí a chápe, že vedle muže-ňoumy se o ně musí postarat sama, to jsou buď hloupé husy, nebo zlatokopky - a vlastně kombinace obého.
A muži? "Duchovní" člověk, bohatý sociopat či mazaný biotronik ani ti další nejsou o nic lepší; třeba se i mohou považovat za predátory, ale v očích Noskové jsou stejně oběťmi - přinejmenším jejího spisovatelského talentu.
Proč si tedy máme o takových figurách číst? Zaprvé: i pohled na panoptikum je přitažlivý, zejména v pojetí Věry Noskové. Strčí ty své postavy pod mikroskop a zkoumá je s odtažitostí a lehkým úšklebkem nad tím, co všechno si člověk může přivodit. Zadruhé a možná především: její styl a jazyk jsou fascinující. Je to zvláštně přitažlivá kombinace věcné střízlivosti a básnivosti, vět zcela obyčejných vedle neobvyklých metafor, point, které čtenáře donutí nevěřícně zavrtět hlavou.
A s potěšením konstatovat, že určitý cynismus občas literatuře proklatě prospívá.
Hodnocení MF DNES: 70 %
