Gillan ví, o čem mluví, vždyť je jedním ze čtyř zpěváků, kteří se v Deep Purple vystřídali. Jak sám říká, jeho srdce patřilo Deep Purple vždycky.
Jak jste vnímal období, kdy jste s kapelou nebyl? Když třeba místo vás zpíval David Coverdale?
Jako když se rozvedete. Stejně pořád po očku sledujete, co vaše bývalá žena dělá, a jste přesvědčen, že to dělá blbě. Dneska si myslím, že třeba Stormbringer nebylo špatné album. Ale pořád mi nesedí tehdejší Davidovy texty. Připadají mi moc monotematické, příliš sexuálně orientované.
Tvrdilo se, že jste odešel, protože jste nechtěl zpívat Child In Time?
Však už ji taky deset let nehrajeme. To byl základ všech mých sporů s Ritchiem Blackmorem.
Nástupce klávesisty Jona Lorda Don Airey hrával s purplovskými odpadlickými kapelami jako Rainbow nebo Whitesnake. Takže se vlastně nakonec dostal k jádru, že?
Já bych to takhle neřekl. Když Jon oznámil, že končí, tak jsme hledali někoho, kdo by mu byl hudebně podobný. To znamená, že má klasické hudební vzdělání, miluje jazzového varhaníka Jimmyho Smithe a hlavně má cit pro Hammondovy varhany. Takových není mnoho.
Zmíněné varhany dodávají Deep Purple ten typicky starobylý zvuk. Ale vy jste byli i jedni z prvních, kdo používal syntezátory.
S mírou, musíte dodat. Syntezátory ano, ale počítače ne. Jak chcete dělat hudbu, která jde od člověka k člověku, když si ji generujete z počítače? Jak chcete, aby vaší hudbě lidé věřili, když vám rytmus drží automat? Jistě, je stoprocentně přesný, ale to je všechno. Drobné rytmické chyby mají v hudbě smysl. Já nejsem nepřítel počítačových technologií, ale pevně věřím, že jestli má být hudba od srdce, tak ji přes počítače dělat nelze.
Myslíte, že to je důvod, proč lidé už tolik nežijí hudbou?
To bych si netroufal tvrdit. Ale počítač je nejlepší na psaní. A i tohle vám bude řada spisovatelů vyvracet.
Vy jste prý také napsal knihu?
To už je dávno. Ale píšu pořád. Pracuju na politickém románu. Sbíral jsem pro něj materiál skoro čtyři roky. To mě baví.
Hard rock je trochu protikladem literární činnosti, nezdá se vám?
Ale ne. Podívejte se na naše nové album Bananas. Řeknete, že anglicky to hovorově neznamená ani tak banány jako sranda. Jenže ono je o něčem jiném. Je to o tom, jak se taková drobná věc dotýká života téhle planety. Kolik vydělávají ti, kteří je na druhé straně světa sklízejí, když u nás jsou tak laciné? Nebo znáte tu kvótu Evropské unie o délce a zakřivení banánů? Mají právo tak nesmyslnými příkazy zasahovat do našich životů?
O tomhle zpíváte?
V prvním plánu určitě ne. Rockové písně jsou obecnější. Ale když si spojíte atmosféru hudby, obal desky a všechno kolem, třeba vás podobné myšlenky napadnou. Dobré umění není prvoplánové.
Jak se díváte na znovuoživování starých kapel? Nedávno u nás byli Ten Years After a nebylo to špatné. A diváci byli spokojeni.
Lidé vyrostli v určité době a mají rádi hudbu z té doby. Určitě je potěší, když znovu živě uslyší to, co je kdysi bavilo. A neprozradím nic nového, když řeknu, že to těší i ty muzikanty.
Vás baví hrát stále stejné staré věci?
Nemůžeme hrát jen novinky. To by bylo jako strom bez kořenů. Mezi starým a novým repertoárem existuje spousta vazeb a propletenců, které vytvářejí dlouhý příběh kapely. Ten vnímáte spolu s muzikou. Když jdete na Deep Purple, nejdete jen na hudbu, ale i na jejich příběh. Proto rád hraju i staré skladby.
Jak jste vnímal období, kdy jste s kapelou nebyl? Když třeba místo vás zpíval David Coverdale?
Jako když se rozvedete. Stejně pořád po očku sledujete, co vaše bývalá žena dělá, a jste přesvědčen, že to dělá blbě. Dneska si myslím, že třeba Stormbringer nebylo špatné album. Ale pořád mi nesedí tehdejší Davidovy texty. Připadají mi moc monotematické, příliš sexuálně orientované.
Tvrdilo se, že jste odešel, protože jste nechtěl zpívat Child In Time?
Však už ji taky deset let nehrajeme. To byl základ všech mých sporů s Ritchiem Blackmorem.
Nástupce klávesisty Jona Lorda Don Airey hrával s purplovskými odpadlickými kapelami jako Rainbow nebo Whitesnake. Takže se vlastně nakonec dostal k jádru, že?
Já bych to takhle neřekl. Když Jon oznámil, že končí, tak jsme hledali někoho, kdo by mu byl hudebně podobný. To znamená, že má klasické hudební vzdělání, miluje jazzového varhaníka Jimmyho Smithe a hlavně má cit pro Hammondovy varhany. Takových není mnoho.
Zmíněné varhany dodávají Deep Purple ten typicky starobylý zvuk. Ale vy jste byli i jedni z prvních, kdo používal syntezátory.
S mírou, musíte dodat. Syntezátory ano, ale počítače ne. Jak chcete dělat hudbu, která jde od člověka k člověku, když si ji generujete z počítače? Jak chcete, aby vaší hudbě lidé věřili, když vám rytmus drží automat? Jistě, je stoprocentně přesný, ale to je všechno. Drobné rytmické chyby mají v hudbě smysl. Já nejsem nepřítel počítačových technologií, ale pevně věřím, že jestli má být hudba od srdce, tak ji přes počítače dělat nelze.
Myslíte, že to je důvod, proč lidé už tolik nežijí hudbou?
To bych si netroufal tvrdit. Ale počítač je nejlepší na psaní. A i tohle vám bude řada spisovatelů vyvracet.
Vy jste prý také napsal knihu?
To už je dávno. Ale píšu pořád. Pracuju na politickém románu. Sbíral jsem pro něj materiál skoro čtyři roky. To mě baví.
Hard rock je trochu protikladem literární činnosti, nezdá se vám?
Ale ne. Podívejte se na naše nové album Bananas. Řeknete, že anglicky to hovorově neznamená ani tak banány jako sranda. Jenže ono je o něčem jiném. Je to o tom, jak se taková drobná věc dotýká života téhle planety. Kolik vydělávají ti, kteří je na druhé straně světa sklízejí, když u nás jsou tak laciné? Nebo znáte tu kvótu Evropské unie o délce a zakřivení banánů? Mají právo tak nesmyslnými příkazy zasahovat do našich životů?
O tomhle zpíváte?
V prvním plánu určitě ne. Rockové písně jsou obecnější. Ale když si spojíte atmosféru hudby, obal desky a všechno kolem, třeba vás podobné myšlenky napadnou. Dobré umění není prvoplánové.
Jak se díváte na znovuoživování starých kapel? Nedávno u nás byli Ten Years After a nebylo to špatné. A diváci byli spokojeni.
Lidé vyrostli v určité době a mají rádi hudbu z té doby. Určitě je potěší, když znovu živě uslyší to, co je kdysi bavilo. A neprozradím nic nového, když řeknu, že to těší i ty muzikanty.
Vás baví hrát stále stejné staré věci?
Nemůžeme hrát jen novinky. To by bylo jako strom bez kořenů. Mezi starým a novým repertoárem existuje spousta vazeb a propletenců, které vytvářejí dlouhý příběh kapely. Ten vnímáte spolu s muzikou. Když jdete na Deep Purple, nejdete jen na hudbu, ale i na jejich příběh. Proto rád hraju i staré skladby.
 Deep Purple v Praze 10. 10. 2000. |
 Deep Purple v Praze 10. 10. 2000. |
 Deep Purple v Praze 10. 10. 2000. |
 Deep Purple v Praze 10. 10. 2000. |
 Deep Purple v Praze 10. 10. 2000. |
 Deep Purple v Praze 10. 10. 2000. |
