V Mánesu se představují práce deseti absolventů českých uměleckých škol, kteří se vyjadřují prostřednictvím zobrazivé či chcete- li narativní malby. Vybrána byla jména spíše neznámá, ale zastoupeni tu jsou také umělci, s nimiž jsme se už mohli setkat na podobných skupinových výstavách.
Mezi ty patří držitelé ceny pro mladé malíře ARS kontakt Igor Grimmich (1979) a Martin Salajka (1981). Třetím oceněným je Karel Jerie (1977), laureát mezinárodního festivalu komiksu v Polsku, jehož komiksové příběhy se pravidelně objevují v tištěných médiích (Reflex, A2). Ti také na výstavě patří k těm
nejvýraznějším.
Svoboda i stísněnost
Normální malba je překvapivě povedená výstava. Seskupením vybrané desítky umělců, kteří navazují na tradici českého poválečného umění, generace 90. let a lipské školy, se autorce výstavy Kateřině Tučkové podařilo navodit atmosféru, jež k mládí neodmyslitelně patří – vítaný neklid a jistá emocionální rozkolísanost.
Na jedné straně jsou tu zastoupena díla zachycující až euforické pocity volnosti a svobody, na straně druhé pocity nedůvěry, stísněnosti a izolace. Ty se rytmicky střídají, podobně jako expresivní projevy s velmi dobře zvládnutou kresebnou technikou.
Expresivní malbu nejlépe reprezentuje Alena Anderlová (1977) a Martin Salajka. V jejich imaginárních světech se divák může nechat unášet prostorem bez tíže, klidně plout mezi chrliči gotických katedrál nebo se nořit do temnot fantaskního vodního světa, po jehož dně se vznášejí lidská embrya. Což jsou, pravda, tematicky trochu hrůzyplné výjevy.
A tak radši pohlédněme do tváře prvoplánové líbivosti malířského světa Lukáše Miffka (1978), kde život je prostě krásný. Náměty pro své obrazy čerpá Miffek z "pokleslých"žánrů umění, jako je třeba reklama, vytváří tak iluzi dokonalého, ale banálního světa. Miffek navazuje na tradici české skupiny Normal Milana Kunce, ovlivněné estetikou
kýče.
Obrazy Karla Jerieho zase v sobě neskrývají vliv představitele lipské školy Neo Raucha. Obrazy nevlídných krajin Denisy Krausové (1981) jsou zajímavé pro kombinaci grafických prvků a kresebných detailů. A díla Igora Grimmicha v sobě mají zvláštní sílu, která člověka vtáhne, aby mu předala pocítit tísně. Ani letecké pohledy shora na oranžově zářící pustinu či stožáry vysokého napětí Igora Grimmicha (1979) nevyvolávají pocity volnosti. Spíš než volný jako pták se divák cítí jako pasažér letadla, jež letí nebezpečně nízko nad zemí.
Zbytečné třídění
Ačkoliv Tučková hodlá přiblížit malbu laikům, zůstává v zajetí uměleckohistorických debat o tom, zda malba je, či není překonaná. "Obraz jako médium přežil a žije i půl století poté, co Marcel Duchamp řekl, že malířství je mrtvé.
Nezaniklo, a dokonce dnes už není třeba jeho existenci obhajovat. Umění se prostě rozdělilo na umění výtvarné, v němž má médium obrazu své pevné místo, a umění ideové (konceptuální), které už technicky nelze výtvarným nazývat,"píše v úvodu doprovodného katalogu. A snaží se vyvrátit předsudky konceptualistů, kteří považují malbu za "stuck"– něco zastaralého.
Výstava Normální malba, ač by chtěla být pro normální lidi, zůstala tudíž uvězněna v intelektuální pasti, neboť formálním tříděním malby a intelektuální polemikou, zda malba je, či není mrtvá, se dnes zabývají jen historici umění v kavárnách. Pro "normální"lidi je tato otázka irelevantní, neboť vědí, že malba má ve výtvarném umění stále výsadní pozici, a to nejen na trhu s uměním.
RŮZNÍ AUTOŘI - Normální malba
Výstavní síň Mánes, Masarykovo nábřeží 250, Praha 1, kurátorka Kateřina Tučková. Výstava trvá do 31. ledna.
Hodnocení MF DNES: 60 %
