„Naposledy jsme spolu mluvili v roce 1999 - v den, kdy já měl narozeniny a Dubus zemřel. Přál bych si, aby tu byl a mohl film vidět,“ prohlásil režisér. Dubusovo jméno pak zmiňoval snad při každé poctě, kterou jeho film získal. A nebylo jich málo: kromě festivalových cen dostal snímek tři nominace na Zlatý globus a pět na Oscara - v obou případech i v nejvyšší kategorii za nejlepší film roku 2001.
Proč se Todd, původní profesí herec, stále vrací k Dubusovi? Proč opakuje, že spisovatel „odmítl postmodernistický cynismus svých současníků“ a zvolil „vnitřní, osobní“ způsob psaní? Možná i proto, že si tak bezděčně upřesňuje svou vlastní metodu. Film V ložnici je opravdu velmi osobní; důvěrný, až leckdy zatrne. Je skutečně vnitřní, ať už tím míníme uzavřenou skupinu lidí, jichž se příběh týká, či herecký výraz, který dokonale vyjadřuje cestu bobtnajících pocitů skrze masku sebeovládání - anebo vnitřní typ diváckého prožitku, jenž se dostavuje.
Servisní článek k filmu najdete ZDE. |
Láska, o kterou se zde bojuje, není romantická, sladká, hříšná, nostalgická, ba ani postelová, jak by název filmu naznačoval - v ložnici se totiž v hantýrce místních rybářů ocitají humři chycení do speciální klece. Vejdou se tam dva, třetí humr už znamená problém; stejně je tomu v lidském světě. V téhle kleci zbyli dva, otec a matka bez syna, skvělí herci Tom Wilkinson a Sissy Spaceková, a musejí z popela ztráty vykřesat jiskřičku staronových důvodů, proč spolu zůstat i nadále. Takový druh lásky není sice napohled atraktivní, ale účinný a pravdivý.
Fotografie z filmu V ložnici. |
Fotografie z filmu V ložnici. |