V kinech se utkají dva české filmy

19. února 2003

Českým filmům rozhodně nehrozí tlačenice, ročně jich vzniká mezi deseti a dvaceti. Není tedy důvod, proč by si čas a místo v kinech nemohly rozumně rozdělit. Přesto teď startují dvě novinky přímo proti sobě. Vojnárovi Lesní chodci i Krausovo Městečko zvou ve středu na slavnostní premiéru a od čtvrtka do kin.

„My jsme datum premiéry nahlásili už loni na podzim, Městečko až v lednu. Je to neradostný způsob konkurence,“ prohlásil režisér Ivan Vojnár, jehož Lesní chodci vznikali za podpory nadnárodního fondu Eurimages v česko-slovensko-francouzské koprodukci od jara 2001 do jara 2002. Na Vojnárově hořké romanci o dvou tulácích a jejich dětech se také podílí Česká televize, ta je přitom i hlavním producentem Městečka, pro změnu hořké tragikomedie o proměně totality v demokracii, jejímž scenáristou a režisérem je herec Jan Kraus.

Městečko se točilo původně jen pro obrazovku, ale s pomocí dalších partnerů míří do kin. Proč jde do premiéry proti Lesním chodcům? „Je mi to líto, nedělal jsem to rád, ale hlavní slovo mají producenti,“ říká distributor Aleš Danielis.

Kromě vkladu ČT, čelního nárazu v kinech a přívlastku „hořká“ mají obě novinky společné i další prvky. Obě mapují mimopražský svět - Vojnár točil v Ústí nad Labem, Kraus ve Zbraslavicích. Obě se odehrávají zčásti před listopadem 1989, zčásti po něm. Obě stavějí na méně známých tvářích a nehercích. Oba tvůrci zdůrazňují věrnost realitě. Oba dali prostor k improvizaci.

Speciální stránku iDNES k filmu Lesní chodci najdete ZDE.

„Uvěřil jsem, že se rodí dobrý film, když jsem se zorientoval ve způsobu práce,“ tvrdí Jiří Schmitzer, jediná známá tvář Lesních chodců. „Dostal jsem text, ale režisér mi řekl, že je to jenom návrh, ať to povím svými slovy. Na delší záběr bylo někdy textu málo, takže jsem si musel vymyslet pokračování,“ líčí Schmitzer, jak volně bájil třeba na téma Otec vypráví synovi o lese. Na otázku, zda se herec-profesionál může přiučit od neškolených kolegů, odpovídá s úsměvem: „Jistě. První pokyn, který jsem od režiséra dostal, zněl: Prosím tě, nehraj! Tím to začalo. Musel jsem být tišší, nevyčnívat, utlumit výraz, abych se srovnal s autenticitou neherců,“ popisuje Schmitzer. Příběh inspirovaný předlohou Martina Ryšavého Vojnár nazývá „poloviční cestou mezi fikcí a pravdou“.

Podobně Kraus tvrdí, že snímek Městečko aneb Sláva vítězům, čest poraženým spojuje skutečné historky a postavy, které sám poznal, s uměleckou licencí. „Jednoznačně jsem chtěl ve filmu výhradně neznámé obličeje. Vedli jsme o tom spor s Janem Šternem, on jako producent ČT měl samozřejmě zájem na tom, aby tu hrály hvězdy, já trval na tom, že veřejnoprávní projekt na hvězdách stavět nemusí a že autenticita je pro jistý žánr i téma důležitější. Nakonec Štern slevil, že postačí jediná známá tvář - a já mu až v poslední chvíli řekl, že ani to nelze,“ vykládá Kraus.

Na Městečko přispěla i firma Michaela Kocába, jenž si prý film zamiloval „pro syrovost obrazu života, jaký jsme vedli, pro míru nadsázky i pravdy, jež se hned tak nevidí“. Ve Zbraslavicích, kde se točilo a kde žijí předobrazy některých hrdinů, film zatím nepromítali, Kraus by prý nerad skončil na tamním hřbitově. „Ale dělal jsem pár videoprojekcí na večírcích, kde vládne rozostřená pozornost, a to byl zvláštní zážitek. Pro mě třeba v tom, že u Modlitby Marty Kubišové mladí vzdychali: Ježišmarjá,“ říká Kraus. Koproducent František Janda má zase zkušenost, že každý divák v Městečku vidí své sousedy, ale nikdo sám sebe: „Včetně mě.“

Šance obou novinek v kinech se těžko odhadují. Lesní chodci mají za sebou úspěšný křest v Rotterdamu a před sebou pozvání na jiné festivaly, ale jsou pro náročnější publikum klubových či „kamenných“ kin. Naopak Městečko vstupuje do multikin, tváří se lidověji, ale na novinářské projekci sklidilo jasné rozpaky.