Napsal knihu Kafka und Prag, nyní vydává titul Pražské vademecum o místech spjatých s Kafkou. Vydal také v Praze nalezené Kafkovy Dopisy rodičům z let 1922-1924, přeložil jeho díla Proces a Nezvěstný, první část jeho Deníků nebo výbor z jeho korespondence s Felice Bauerovou nazvaný Nerovné měření sil.
Čím si vysvětlujete, že právě Kafka se ze všech pražských autorů stal tím nejznámějším?
Jedna z hybných příčin tkví v kvalitě díla: že tvrdošíjně vzdoruje času a interpretovatelnosti. Když si vezmete takzvanou kafkovskou literaturu, která už dnes naplní knihovnu, vidíte, jak rozmanité mohou být přístupy. Sám nejsem žádný vyznavač Kafky, že bych se do něj promítal nebo se pokoušel napodobovat způsoby jeho myšlení, ale dostal jsem se do určité vzdálenosti, která vytváří neutuchající pocit sympatií, lásky, obdivu: Kafka mě nikdy neomrzel. Když jsem ho četl před 30 lety, byl to úplně jiný autor, než jakého čtu dnes.
Z čeho pramení ten obrovský kafkovský mýtus?
Téměř každý velký autor se stává předmětem legend, mýtů či mystifikací. U Kafky je to nesmírně silné a je to dáno několika momenty: mezi jeho úmrtím a světovou slávou uplynulo 25 let a on byl v té době polozapomenutým, pro většinu evropského kulturního světa i neznámým autorem. Když se objevil kafkovský boom - v Americe za války a po válce v západní Evropě - zájem vzrostl. Bylo to dáno holokaustem, válkou, lidé se najednou promítali do Kafkových podobenství, parabolických textů - a začala z toho být móda. V té době řada lidí pochopila, že se na něm mohou přiživit: najednou ho každý znal, každý měl nějaké zážitky.
Jaké jsou nejčastější omyly o jeho životě a díle?
V těchto dnech jsem dostal z Anglie text stoleté paní, která vykládá o tom, jak se v Praze s Kafkou setkávala. Když přijeli první kafkovští badatelé do Prahy, obklopili je tihle obratní pamětníci, kteří sdělili své skutečné zážitky, a když viděli úrodnost půdy, zapojili fantazii. Třeba v pozůstalosti váženého novináře Michala Mareše jsem našel článek nehorázně vylhaný: prý Kafku zažil na Staroměstském náměstí, jak si hraje se svými neteřemi s míčem, a to v době, kdy Kafka ležel těžce nemocný před transportem na svou poslední cestu do Rakouska. Nebo třeba Rozhovory s Kafkou Gustava Janoucha, které byly - naštěstí kromě češtiny - přeloženy do dvaceti jazyků a od padesátých let jsou citovány jako autentický pramen. V Čechách máme smůlu, že věci, které se příjemně čtou, jsme vydávali na prvním místě - tak v Kafkově rodné zemi bují nejvíc legend. A potom samozřejmě ve vzdálených zemích, jako v Latinské Americe, kde se vypráví, jak Kafka chodil mezi anarchisty nebo filozofy, že se jako dítě rval na ulici a chodil domů otrhaný.
Jaký byl Kafkův vztah k češství? Češtinou přece vládl dobře.
Musí se s tím opatrně, máme sklon ho přeceňovat, a naopak některé minority to bagatelizují. Pokud jde o jazyk, Kafka pasivně ovládal češtinu bezvadně, rozuměl i co do odstínů. Aktivní znalost se zveličuje, nebyl to bilingvní člověk. Češtinu měl rád, vychutnával ji: dokonce psychologizuje nad českými slovy, což se zdá dnes skoro nepochopitelné. Rozebíral třeba větu "Vy jste Žid". To "vy" je ukazovák, "jste" je pohyb a "Žid" znamená bodnutí. Nebo poznamenal: "To strašné české slovo nechápu!" Po Mileně Jesenské chtěl, aby mu psala česky, a potom s ní vedl místy až makaronskou korespondenci: "Es ist doch samozřejmé." Na druhou stranu jeho čeština neměla stylistickou jednotnost. Na jedné straně psal "zdá se mi býti příjemno", na druhé straně "s těma kalhotama". Něco je z ulice a něco je z knih. Protože on české věci četl. Ale není možné říkat, že je četl pravidelně, že četl naši řeč. Když Vančura ještě neměl ani knížku, Kafka četl jeho povídku a hned burcoval Milenu Jesenskou: Kdo je ten autor? Čili on rozeznal Vančurovu velikost daleko dříve než kdokoli z české literární kritiky.
Byl Kafka humorista? V několika publikacích se objevuje, že se Kafka se svým přítelem Maxem Brodem při čtení Procesu smáli.
Ano, je to pravda. Týká se to první kapitoly Procesu o zatýkání. Slyšel jsem z Kafkovy rodiny, že se smáli i Proměně. Znáte nejoblíbenější anekdotu Franze Kafky? Žebrák potká milionáře a říká mu: Už tři dny jsem nejedl. A milionář reaguje: Člověk se musí nutit. Není to slovní humor, ale komické situace, hybrid, když se setkají věci, které k sobě vlastně nepatří.
 Literární historik a znalec Kafkova díla Josef Čermák |
