Frej si v dramatu Tanec smrti z pera švédského dramatika Augusta Strindberga zahraje nešťastného muže v příběhu stárnoucích manželů. "Edgar si vytvořil hranice svého vlastního světa a obehnal ho ostnatým drátem," říká o své postavě herec.
Vaši ženu hraje Hana Maciuchová. Manželským párem jste byli i ve hře Kdo se bojí Virginie Woolfové. Je tam nějaká podobnost?
Autor Virginie Edward Albee ze Strindberga vycházel. Rozhodně ho nekopíroval, ale ty hry jsou příbuzné. Postavy jsou však naprosto jiné. Edgar, kterého v Tanci smrti hraju, je uzurpátor, diktátor, který svoji ženu dusí vším, co dělá. Edgar s Alicí žijí v zajetí svého sobectví, z něhož plyne citová vyprahlost, kterou vůči sobě pociťují. Manželské soužití už je dávno mrtvé a zbyla jen zatrpklost a výčitky. Ovšem Strindberg je ďábelský, všechny tři postavy v jeho hře mají vnitřní běsy, které se postupně odhalují a hlavně stále žijí.
Proč spolu Alice a Edgar vůbec zůstávají?
Společenská norma to přikazuje, není jiné východisko. Edgar své ženě sliboval krásný život, perspektivu a nakonec skončil jako kapitán dělostřelecké posádky na jakémsi opuštěném ostrově, na kterém nenávidí všechny kolem sebe. Jejich manželství je dávno mrtvé, udržované už jenom zvykem. Strindberg se bouřil proti měšťáckému předsudku, že manželství je svaté a člověk se musí chovat podle zavedených norem, a proto napsal tyhle rozporuplné bytosti, které se mlátí ve vztahu dvacet pět let bez možnosti úniku. Alice se dokonce těší, až Edgar zemře.
Co je na něm tak nesnesitelného?
Vytvořil si hranice svého vlastního světa, obehnal ho ostnatým drátem a všechno, co je podle jeho představ špatné, ze svého života vytěsnil. Podle něj jsou všichni sebranka a jen on je ten poctivý, slušný a spravedlivý. Je to velmi složitá hra, ale já si podobně náročné postavy užívám. Člověk má aspoň o čem přemýšlet a hledá řešení těch vztahů.
Poznával jste v postavě Edgara také sebe?
Párkrát jsem si říkal: Vidíš to, ty darebáku, to jsi byl tehdy blízko k tomu, co hraješ... Člověk, který má smysl pro sebereflexi, si v takové inscenaci může trochu odehrát svoje vlastní hříchy. Asi každý má v životě něco, za co si dává vinu... Herecké řemeslo s sebou nese i to, že se neustále obracíme naruby a předkládáme se tak divákovi.
Hra je stará více než sto let. Nejsou dnes vztahy jiné?
Myslím, že lidé a vztahy mezi nimi jsou stále stejné, ty se nemění, ale dobové reálie se pochopitelně proměnily. Lidé se dnes buď rozvedou, nebo spolu žijí na hromádce, což já nepovažuji za úplně nejhorší řešení. Když dělám něco dobrovolně, mám pocit, že mě to víc zavazuje.
Tanec smrti je velmi nelichotivým pohledem na manželství...
To je pravda, ale zase to třeba může vést ke katarzi. Když jsme hráli Kdo se bojí Virginie Woolfové?, přemýšleli jsme s Hanou Maciuchovou o tom, kolik z těch párů se po příchodu z divadla začne hádat nebo se do krve servou a příští den zažádají o rozvod. Protože tahle hra s jejími vztahy může nechat chladným jen velkého cynika. Tanec smrti je na tom podobně.
