Snímky Michaela Foreta naleznete ve fotogalerii
Ve studentském příběhu o počítačích a dámských ložnicích Experti, který má dnes premiéru, hraje kamaráda hlavního hrdiny Michael Foret.
Kolikrát už jste Experty viděl?
Ani jednou, pokud tím myslíte, že si sednu a sleduju film od začátku do konce a prožívám ho. Zatím znám jen útržky. Ale třeba to ještě někdy v životě stihnu…
Zvykl jste si už dívat se sám na sebe jako na herce?
Trochu mi to dělá problém. Možná tak nepůsobím, ale jsem dost sebekritický. Pořád mi něco chybí, pořád jsem nespokojený a rád bych zlepšoval. Při natáčení mi říkali – V pořádku, jedeme dál, kdežto já bych opravoval a opravoval. Stejně se chovám v muzice. Ale tu roli v Expertech beru spíš jako hostování, ne jako novou profesi. Písničkou, kterou tam zpívám, jsem vyplnil případná očekávání, že budu v hlavní roli, a jsem rád, že jsem víceméně v ústraní.
Nevadí vám, že váš hrdina je, řekněme, dojemně úsměvný?
Ne. Ostatně kdyby mi řekli, ať zahraju vraha, tak udělám vraha. A se svou postavou v Expertech nemám potíž, podle mě je to hodný moravský kluk, taková neposkvrněná duše. Prostě je jiný než pražské prostředí kolem něj, které ve filmu převládá.
Chtěl jste být alespoň v dětství hercem? Nebo popelářem?
Popelářem. Taky vojákem nebo policajtem. Někdy v šesté třídě jsme ještě se spolužačkou bavili třídu napodobováním učitelů, ale kolem deváté třídy jsem se uzavřel spíš do sebe. A taky teď na sobě sleduju, že když vyrazím někam mezi lidi, třeba na ples, nechci být středem společnosti, radši si povídám v koutě s kamarády. Něco jiného je, když mám vystoupení, tam se předvádím naplno, ale oddělit pracovní a soukromé je pro mě přirozenější.
Nepatří snad show k vaší práci?
Já show miluju, ani ve filmu by neměla chybět, vždyť i hudebník musí lidi bavit taky herecky. Třeba takový Phil Collins je v první řadě dobrý herec, až pak zpěvák, a já sám bych radši chodil na jevišti hlavou dolů a dělal show, než abych jen stál jako socha a otvíral pusu. Ale něco jiného jsou večírky. Jednak už mě moc nebaví, jednak chci udělat kus práce a teprve pak se ukazovat. Ne naopak.
Byla vám SuperStar školou i v tom, jak rychle se party omrzí?
Hlavně mě naučila rozeznat, co je kdo zač. Na začátku to byl nápor: kolem se vyrojí spousta lidí, každý vás někam zve, každý něco slibuje. A pak nastane období, kdy si uvědomíte, které věci jsou opravdu důležité. Pro mě je teď zásadní připravovaná deska a kapela.
Co když přijde další film? Prý máte hrát v hororu.
O tom mluvíme zatím jen nezávazně. Chystá se teenagerovský horor ve stylu Vřískotu a Tajemství loňského léta, má pracovní název Srub a líčí sraz maturantů po pěti letech, ale teprve se píše scénář. Já jen vím, že jakkoli mám horory v oblibě, radši bych hrál oběť než vraha. Kdybych pak šel po ulici, holky by ve strachu utíkaly, a já chci přece jen ještě vydávat desky (smích).
Proč vlastně máte rád horory?
Protože je mi devatenáct let a mám rád napětí. Ale mám raději ty psychologické. Ne záplavu krve, ale mrazení v zádech a vyústění, kdy člověku dojde: To se vážně může stát.
Jak vidíte vlastní budoucnost?
V květnu mě čeká maturita a pak se uvidí, jestli se moje hudba chytí. Baví mě jazyky, mohl bych odjet ven, ale muzika u mě bude vždycky na prvním místě. Nejen sólová dráha: hrozně by mě bavilo psát filmovou muziku, třeba právě do thrillerů. Zkouším to.
