V Eldorádu jsou z herců kulisáci

Postmoderní moralitu v hávu katastrofické vize budoucnosti nabízí Národní divadlo na své komorní scéně Kolowrat inscenací hry Eldorádo současného německého dramatika Mariuse von Mayenburg (1972). U nás je nejznámější jeho hra Tvář v ohni, kterou inscenoval v brněnském HaDivadle Jiří Pokorný.

Eldorádo se tak jako Tvář v ohni zabývá rodinnými vztahy, tentokrát však zasazenými do budoucnosti, do bohaté společnosti, která se ocitla po válečné katastrofě a - kontrolována s jakousi blíže neurčenou vojenskou mocí - uprostřed ruin znovu buduje megaměsto.

Zmatená orwellovská doba bájného Eldoráda jako by vypadla z nějakého hollywoodského sci-fi. Chování postav zase odpovídá charakteru jihoamerických telenovel.

Příběh se skládá z množství krátkých, útržkovitých, dynamicky se střídajících scén, z nichž každá je navenek banální a lidé v ní jako by umělí, falešní.

Autor tyto výstupy sestavuje do dramatické mozaiky s ambicí soudobé morality rozměrů ibsenovské tragédie, jež na podkladu rozkladu rodinných vztahů odhaluje rozklad společnosti. Děj je však příliš vyumělkovaný, naivní, zpoza stolu vymyšlený, než aby hra sama o sobě svým poselstvím a strukturou na diváky zapůsobila.

V podstatě jde o složitě napsanou banalitu, jíž holandský režisér Jan-Willem van den Bosch ani britská výtvarnice Liz Cookeová příliš nepomohli.

Zasadili děj do prostředí připomínajícího vědecko-fantastické filmy: lidé jsou ovlivňováni všudypřítomnou televizí, venkovní svět je zobrazován pouze videem.

I herci jako by byli dvourozměrné loutky, které nejsou schopny vlastního činu, gesta, úsudku. Jediným vysvobozením z tohoto stavu je sebevražda. A vlastně ani ta ne.

Je těžké vytvořit v tomto prostředí živé, plnohodnotné figury. Každý z herců se se svou postavou vypořádává po svém, a tak jsme svědky velmi rozdílných přístupů.

Hlavní postava Anton v podání Davida Prachaře je hraná s velkým odstupem zdůrazňujícím opuštěnost a ztrátu citů přerůstající v závěru v zoufalství a šílenství.

Hana Igonda Ševčíková v roli jeho ženy Tekly asi nejvíce odpovídá ibsenovským rozměrům hry. Je zoufalá, ztracená, raněná, své bolesti se snaží silou vůle překonávat, ale rozsévá tak kolem sebe jen další bolesti a tragédie.

Sami dva by si asi vystačili, mezi nimi na scéně vzniká silné intimní drama. Dobře jim sekundují dvě vedlejší postavy - Antonův šéf Aschenbrenner a Teklina žačka na klavír Manuela.

František Němec a Magdaléna Borová je ztvárňují s velkým osobním zaujetím, i když každý dle svého hereckého naturelu jinak. František Němec až démonicky chladně, neústupně, Magdaléna Borová s dívčí rozdychtěností a přímostí.

Největší slabinou Mayenburgova textu i celé inscenace je však druhý partnerský pár, Teklina matka Greta v podání Jany Preissové a její mladý milenec Oskar (David Matásek).

Jejich vztah, chování a bytí na jevišti je napsáno jako krkolomné klišé. Snad je to humor postmoderního dramatika, kdo ví? Režisér však toto klišé bere jako uvěřitelnou realitu, již se herci snaží s jistou mírou psychologické pravděpodobnosti zpracovat.

A evidentně jim tento "kostým" nesedí. Zvláště Jana Preissová se do role sexuchtivé, poživačné, hloupé milionářky vůbec neumí vpravit. Poddajný přístup Matáskův, který se po jevišti jen plaše plouží či někde postává, to je již jen zoufalství herce, který neví, co s postavou.

Mayenburgovo Eldorádo je jako sledovat nekonečný seriál v televizi. Znáte obsah, znáte příběh, ale aby k vám emotivně dolehl, musíte si drama pod nánosem klišé a banalit sami představit a domyslet.  A tak na celé inscenaci je nejpozoruhodnější to, že během scénicky rušivých přestaveb se herci stávají kulisáky a kolem po dvou stranách jeviště proti sobě rozsazených diváků kmitají s různými součástmi scény, jež dokážou bezchybně rozmístit na správná místa.

V tu chvíli se v temném sále odehrává skutečné drama. Mít však z herců kulisáky je, myslím, málo.