Byly to české lesy a pole s horizontem kostela, které se pro sedmnáctiletého mladíka Grasse staly výcvikovým táborem Waffen-SS. O mrazivé půlnoci tu pak skládal svou přísahu: "I když se všichni zpronevěří, my věrni zůstanem...".
Ranní moč po ránu
Grass okolnosti popsal ve svých pamětech Při loupání cibule, které nyní vyšly v překladu Jiřího Stromšíka v nakladatelství Atlantis a autor z nich v Praze bude číst.
Tehdy, během podzimu a zimy 1944–1945, se na zastaralých strojích připravoval na dráhu tankového střelce, čítankového hrdiny podobného těm, kteří ho předtím sváděli ve filmových týdenících a časopisech.
"Na bezejmenném vojenském cvičišti nebylo slyšet jediné české slovo, jen německá řeč povelů, které se v mrazu nesly zvlášť daleko," píše Grass, jehož počáteční nadšení prchalo úměrně s přibývající oficírskou buzerací. Až jednou svým nadřízeným ze vzteku doředil ranní kávu ranní močí.
I druhý klíčový válečný zážitek se váže k Čechám – bezpodmínečná kapitulace Německa zastihla Grasse v lazaretních Mariánských Lázních, kde se zotavoval ze zranění sovětským šrapnelem.
"Možná, že místo, kde jsem to zažíval – někdejší staromódní lázně – působilo, usazeno v májové zeleni, příliš uspávavě, než abych mohl ten historický den vnímat jako datum vyčíslující konec a začátek. A také byli ve městě už několik dní Američané bílé i černé pleti; jejich vstup na scénu jsme sledovali se zvědavostí," vzpomíná Grass, kterému ležérní jízda Američanů v džípech připadala jako film ze vzdálené budoucnosti. To v Mariánských Lázních pak Grasse opustil válečný strach.
A tak se rychlým střihem přenesme do československého pražského jara, které Grass intenzivně sledoval a zvěčnil ho v knize Briefe über die Grenze (Dopisy přes hranice). Útlý svazek s podtitulem Pokus o východo-západní dialog pochází z roku 1968 a obsahuje listy mezi Grassem a českým dramatikem Pavlem Kohoutem.
Grass, podobně jako spisovatel Heinrich Böll, tehdy veřejně odsoudil sovětskou okupaci Československa a posléze podporoval disidentské hnutí. S posrpnovým emigrantem Tomášem Kostou (ale i Böllem a Carol Sternovou) roku 1976 založil časopis L 76 (později L 80).
"Pokud vím, některá svá výtvarná díla vydražil a výtěžek z nich posílal disentu," říká Hanuš Karlach, překladatel mnohých Grassových děl. Těmito aktivitami se Grass stal nepřítelem normalizačního režimu a jeho knihy tu nadlouho nemohly vycházet. Těsně to stačily Kočka a myš (1968) a Plechový bubínek (1969).
Mezitím tu byl autor osobně: v květnu roku 1990 přihlížel v dnešním Švandově divadle čtené zkoušce své hry Plebejci zkoušejí povstání. "Bylo to odpoledne, a sál byl překvapivě poloprázdný," vzpomíná na vystoupení fotograf MF DNES Michal Růžička.
Grass tehdy ještě neměl Nobelovu cenu za literaturu a v češtině byl prakticky mrtvý – jeho prózy se tu znovu objevily až roku 1992. Po čtení Grasse čekalo vystoupení v Dobříši, kde se setkal se zbylými souputníky ze Skupiny 47, která byla jedním z nejvlivnějších poválečných literárních uskupení. Bylo to její poslední zasedání.
O čtyři roky později si Grass přijel do Prahy pro Cenu Karla Čapka a zapojil se do diskuse o násilí v televizi – na rozdíl od Ludvíka Vaculíka viděl v omezení obsahu počátky cenzury.
