Obrovská budova se sice oficiálně jmenovala Palác lidu, ale dodnes se jí neformálně říká Ceaušeskův palác.
Po americkém Pentagonu je největší na světě. Člověk se při pohledu na ni cítí jako nicotná bytůstka. Přesně tak si to její tvůrce, rumunský komunistický diktátor Nicolae Ceaušescu, přál.
Kvůli výstavbě Paláce lidu zničil Ceaušescu značnou část Bukurešti. V roce 1984 muselo být srovnáno se zemí více než sedm tisíc domů a šestadvacet kostelů.
Obyvatelé, kteří zde bydleli, se museli takřka přes noc přesunout do okrajových sídlišť města. Palác není dodnes zcela dokončený, a to i přes fakt, že na něm jednu dobu pracovalo více než sedmnáct tisíc lidí čtyřiadvacet hodin denně.
Diktátor se svou ženou Elenou stavbu paláce řídili osobně a jezdili se inspirovat do Severní Koreje. Tým sedmi stovek architektů se po každé cestě do Pchjongjangu připravoval na to, co nového si Ceaušeskovi budou přát.
V budově s 3170 pokoji je spousta zlatých a bronzových dekorací a doplňků, některé ve stylu francouzských Versailles. Výčet pozoruhodností by mohl pokračovat takřka do nekonečna - budova je dokonce odolná proti zemětřesení (ničivé otřesy půdy postihly Bukurešť v roce 1977 a vyžádaly si několik tisíc mrtvých).
Dnes se megalomanská stavba po politicích otvírá i umělcům. "Ta část paláce, která byla přiřčena muzeu, ještě nebyla dostavěná, ale my jsme ji dokončili a teď se snažíme doladit detaily. Musí být co nejpodobnější zbytku paláce," prozrazuje ředitel muzea Mihai Oroveanu. A vysvětluje další plány:
"Galerie bude vystavovat především mladé rumunské výtvarníky a bude přinášet i expozice umělců zdalších muzeí. Při zahájení provozu muzea bude 25. března otevřena i výstava domácích umělců, kteří výtvarně ztvárnili právě téma 'Ceaušeskova paláce'. Ponese název Rumunští umělci aneb láska nejen k Ceaušeskovu paláci. Doplní ji videoexpozice čínských výtvarníků."
Nicméně ředitel Oroveanu netají určité rozpaky nad skutečností, že muzeum soudobého výtvarného umění bude umístěno právě v tomto paláci.
"To umístění je kontroverzní, ale v dnešní ekonomické situaci není možné postavit úplně nové muzeum. Museli bychom na ně čekat nejméně dvacet let."
Mnohem ostřeji se vyjádřil jeden z bukurešťských výtvarníků: "Moje generace je ideologická. Nemohu zapomenout, že čtvrtina města byla srovnána se zemí, aby se mohl postavit tento 'palác'. Pro mě je dnes toto místo politickou ikonou a dát tam muzeum umění mi připadá jako špatný vtip. Jako by se umění mělo stát propagandou."
