Když před pěti lety v Galerii hlavního města Prahy vystavovali pod názvem A na co myslíš ty? Jiří David, Tomáš Císařovský, Antonín Střížek a Jan Merta, byl to docela poprask. Skrze čtyři členy byla představena generace, která začala být činná a viditelná (protože to tehdy nebylo totéž) v polovině 80. let díky Konfrontacím. A kterou do té doby nijak systematicky nikdo nepřipomněl, zcela logicky i proto, že stále tvořící autoři se většinou dočkali monografické výstavy, kde byla jejich tvorba z přelomu 80. a 90. let jen jednou z kapitol.
Výstava ve Wannieck Gallery, jež nese název ohraničený letopočty 1984–1995, tu generaci připomíná v mnohem širším záběru, místo čtyř jmen jich představuje třiadvacet. Malba generace 80. let rozkročená mezi polaritou zobrazujícího a nezobrazujícího přístupu pokrývá prostory staré tovární haly.
Výstavy na chodbách
Osmdesátá léta. Zpočátku bylo nemožné vystavovat veřejně cokoli, co neprošlo schválením. Studenti AVU i VŠUP se s tím odmítali smířit, organizovali vlastní výstavy na chodbách vědeckých ústavů, v klubech, či dokonce v zákoutích Prahy. Někdy s úspěchem, někdy se stranu obelstít nepodařilo a výstava byla zakázána či zabavena. Tehdy šlo spíš o snahu svobodně konfrontovat svá díla a diskutovat o nich, umělecká hodnota nebyla primární. Přesto: teď se jeví zásadní.
Tak jak člověk po dvaceti letech relativní svobody pozapomněl na okovy, které tvůrce tehdy svazovaly, a je zvyklý, že teď už tahle generace maluje svobodně, vnímá zostřeněji estetickou stránku věci. A je nadšen, vrací se do důvěrně známých končin, kdy nastupovala postmoderní malba. V galerii je možné vidět zásadní díla, o nichž se mluví a která dlouho nikdo nevystavil: Mertův Velký nákup I, Niklovo Se srnečkem, Kokoliovy Záclony nebo Reklamy na nekonečno Vladimíra Merty.
Nalepte žlutý puntík
Ve Wannieck Gallery vymysleli jasnou koncepci, každému z třiadvaceti vystavujících autorů dali vlastní místo, uzavřené, ale prostupné, navíc využili i dva přilehlé prostory, horní Galerii na mostě a boční Galerii za stěnou. A každý návštěvník dostane u vstupu žlutý lepící puntík a ten může nalepit na zem před obraz, který ho nejvíc oslovil. Od hříčky k promyšlené hře není daleko a tahle funguje skvěle.
Návštěvník se vrací výstavou, porovnává obrazy, nechává je na sebe působit a počítá tečky před nimi, zvažuje, zda posílit některého z favoritů (Rónovy Dvě bestie, Petrbokova Potápěče, Mainerovy Lodě na obzoru, Divišovu Archu, Císařovského Lehkou převahu) nebo zda založit nový fanklub.
Sbírka Wannieck Gallery na malbě osmdesátých let částečně stojí, jsou to jména, která se tu na výstavách opakují, takhle souborně je však asi ještě nikdo nevystavil. Nejde totiž jen o prezentaci místní sbírky, výstava je z velké části doplněná i o soukromé fondy a díla z kolekcí, která se jen tak neukazují. A poslední devíza výstavy – vyšel k ní katalog s textem Aleny Pomajzlové, povedený a včas.
Wannieck Gallery stojí za návštěvu, katalog za zakoupení (v době konání výstavy je jeho cena třetinová) a období mezi léty 1984–1995 za připomenutí. Autoři, kteří tehdy začínali, jsou dnes padesátníky a stále tvoří, v brněnské galerii se však vracejí k jejich kořenům, k tomu, co a jak malovali před dvaceti lety. I díky tomu jejich současnou tvorbu může člověk najednou vnímat jinak, jejich východiska ozřejmují i jejich novější tvorbu.
