Výchozí bod mají obě výstavy podobný – ta v Galerii hlavního města Prahy představuje proměnlivou strukturu umění posledních dvaceti let s kořeny v minulosti, ta v nově otevřeném brněnském Domě umění sleduje, jak lze uměním posledních dvaceti let utvářet sociální, kulturní a politický prostor.
A obě mají ještě jedno společné – jsou úderné, mnohokrát pointované, živé a působivé. Tedy ani v Praze, ani v Brně se žádná nuda v galerii tentokrát nekoná. Obě výstavy se, řečeno slovy Nicolase Bouriauda, ptají: Jak číst svět pomocí umění?
Jak mu rozumět? Brněnský komentář je kritičtější, političtější, genderově zabarvený. Ten pražský je zase nečekaný ve výtvarných souvislostech – kurátoři Karel Srp a Sandra Baborovská odvážně spojili umělce a generace umělců, u kterých by to člověk nečekal.
Nakonec však návštěvník galerie zjistí, že Zdeněk Sýkora a Jan Šerých či Adriena Šimotová a Josef Bolf spolu mohou výborně komunikovat. Ostatně v době, kdy už snad všichni přistoupili na to, že význam se tvoří až na hranici umělecké výpovědi a divákova vnímání, je tenhle postup naprosto legitimní.
Prolínající se okruhy
Brněnská výstava má sedm kurátorů, tedy i sedm okruhů, které jsou rozptýlené nejen v budově Domu umění, ale i v Domě pánů z Kunštátu – procházka po Brně se rozhodně vyplatí, jedno bez druhého je neúplné.
Pražská výstava je soustředěna do čtyř pater Domu U Zlatého prstenu, začíná v tom nejvrchnějším, a čím níž divák sestupuje, tím konceptuálnější exponáty jsou. V obou případech však nejde o uzavřené výpovědi, nýbrž o prolínající se okruhy, jež na sebe vzájemně i vnitřně metaforicky odkazují. Na co se na obou výstavách těšit?
Každý divák si něco najde, ale něco lze zcela osobně doporučit. V Galerii hl. m. Prahy třeba projekt Ondřeje Bordyho Lustracromos, který ukazuje, kam až je možné zajít malbou – Brody rozdal několika mladým americkým čističům bot malá plátna, která měl každý z nich natřít svým krémem na boty a vyleštit je.
V galerii pak visí jak video z akce, tak výsledné "malby". Spojení malby Jakuba Špaňhela a sester Válových působí industriálně; on zobrazuje temné ostravské doly, ony vnitřní temnotu, kurátorsky opět vynikající spojení.
Jsou tu i slavné svítící šaty Kateřiny Vincourové, dokumentace projektu Kateřiny Šedé Duch Uhystu, Markéta Othová zobrazující "zakonzervovaný" byt režiséra Martina Friče, tak jak zůstal po jeho smrti (jen krytka od foťáku "zapomenutá" na stole je ze současnosti) či Týnovy fotogramy.
Máme pro vás řešení
V Domě umění stojí za to oddíl Kapitalistický konzum s dokumentací práce Kateřiny Šedé Je to jedno a hlavně kurátorské téma Vladimíra Beskyda Od politického k veřejnému prostoru s "radami" skupiny Pode Bal či Kunst-fu (Máte plnou hlavu starostí? Máme pro vás řešení! Heroin. Zúžíme vaše problémy na jeden!), s kritikou extremismu a premisou angažovaného umění: Dnešní demagogové se nebojí smrti ani protestů – bojí se, že budou vypadat špatně v televizi.
Klíčová je tu kritika genderových stereotypů v kurátorském přístupu Martiny Pachmanové (Vincourová, Dopitová, Bornová) a finále obstarává Mančuškovo Zrcadlo, které představuje dvě základní tendence každého obrazu – vyprázdnění a zaplnění.
Oba velké podzimní počiny vizuálního umění u nás by mohly svádět ke spojování s výročím sametové revoluce. Začaly 17. listopadu, ale nezmizí s návratem všednosti a započetím dalšího polistopadového dvacetiletí. Mapují totiž mnohem víc – současné české umění v překvapivých kurátorských konceptech.
Nešvarem obou je pak minimum vysvětlení. Ne že by bylo nutné říkat návštěvníkům galerie, co si mají myslet, ale detailnější popisky by se hodily, obzvlášť u takto rozsáhlých projektů. Tedy ještě radu navíc – Dům umění pořádá k výstavě několik kulatých stolů, GHMP zase komentované prohlídky výstavy s kurátory. I tam se vyplatí zajít.
Po sametu
GHMP, Dům U Zlatého prstenu, Týnská 6, Praha 1. Výstava trvá do 17. 3. 2010.
Formáty transformace 89–09
Dům umění města Brna, Malinovského nám. 2, Brno. Výstava trvá do roku 2011.Hodnocení MF DNES: 90 %
