České sklo se dlouhodobě těší neutuchajícímu zájmu. Už roku 1878 Edmund Schebek, jeden z prvních badatelů, kteří se zabývali místní sklářskou produkcí, napsal: "Nic nerozšířilo jméno Bohemie tak dalece ve světě jako její sklo." A zdá se, že tento výrok neztratil nic na své platnosti ani po konci druhé světové války, která je pomyslným časovým ohraničením této výstavy.
Sklářští mistři a výtvarníci odcházeli z tehdejšího Československa v několika migračních vlnách: nejsilnější, způsobené politickými událostmi, přišly roku 1948 a 1968. Ale někteří skláři opouštěli zemi i z jiných důvodů: lákalo je dobrodružství v cizině, manželství s vytouženým partnerem - nebo se prostě navrátili do svých domovů, odkud přišli do Československa studovat.
V duchu české tradice
Výstava překvapivě neprezentuje pouze umělce, kteří se v Čechách či na Slovensku narodili, ale i autory, již prošli místními sklářskými školami, v nichž si osvojili specifický styl výtvarného vyjadřování a profesionální přístup k práci se sklem. Právem mezi ně náleží Bulhar Latchezar Boyadjiev, Chorvat Jeronim Tišljar či britská umělkyně Angela Thwaites, kteří dodnes zůstali v přímém pracovním kontaktu s českými sklárnami.
Největší váha při výběru byla naopak položena na akcentování sklářských koncepcí vycházejících z duchovního a kulturního klimatu našeho regionu. Proto nejsou v expozici zahrnuty osobnosti současného sklářského umění, jež se sice v Československu narodily, ale opustily je s rodiči ještě jako malé děti. Vzdělání v oboru získaly za hranicemi své rodné země, a byly tak ovlivněny zcela jinou výtvarnou i sklářskou tradicí.
Brněnská výstava je jedinečná v tom, že se na rozdíl od předchozích expozic mapujících české sklo doma soustředí na doposud opomíjenou tvorbu českých a slovenských sklářských výtvarníků, kteří dobrovolně či nedobrovolně opustili vlast a šířili dobrou pověst této disciplíny v cizině.
Někteří z nich, jako Stanislav Meliš, Ján Zoričák nebo Miroslava Svobodová-Wyckmans, naprosto zásadně ovlivnili vývoj sklářského umění v zemích, kam emigrovali.
Uspěl u protinožců
Stanislav Meliš (1947) se narodil na Slovensku, kde se vyučil sklářskému řemeslu. Ve studiu pokračoval v Čechách, odkud roku 1968 emigroval do Austrálie. Jako sklář se zde zprvu nemohl uplatnit, odmítali ho jako "příliš vzdělaného". Vystřídal řadu zaměstnání, nějaký čas pobýval v komunitě květinových dětí. Obrat nastal po setkání s jedním švédským umělcem, jenž vedl sklářskou huť v továrně na džem v jihoaustralském Adelaidu.
Meliš se brzy stal vedoucím této dílny a začal také vyučovat sklářskému umění na místní vysoké škole. Na výstavě jsou představeny jeho pestrobarevné oblé objekty nazvané Mořské lastury, které vznikaly technikou foukání z volné ruky a pocházejí z tohoto období jeho tvorby. Autorovy práce zpočátku uváděly místní obyvatele do rozpaků, poněvadž nebyli uvyklí na skleněné neužitkové volné předměty.
V 80. letech zbrzdila pak jeho uměleckou kariéru vážná choroba a rodinná tragédie, během níž přišel o celou svou soukromou dílnu. Meliš, který se dnes již opět těší plnému zdraví, významně ovlivnil především jako učitel studiové sklářství v Austrálii a nemalou měrou přispěl k přijetí individuální volné sklářské tvorby místní veřejností.
Sklářský rytíř
Ze Slovenska pochází také Ján Zoričák (1944), jeden z nejuznávanějších autorů současné sklářské tvorby ve světě vůbec. Studoval v Čechách, na sklářské odborné škole v Železném Brodě a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze se setkal s naším předním sklářským výtvarníkem Stanislavem Libenským. Ještě jako student představil své práce na Světové výstavě Expo 1967 v Montrealu. Na konci 60. let se podílel na novátorském programu takzvané prizmatické skleněné plastiky, jejíž představitelé byli nazýváni "kostičkáři" nebo také "bloková četa".
V roce 1970 se přestěhoval do Francie za svou manželkou Catherine, jež se později pod jeho vlivem stala sama sklářskou umělkyní. Prvních deset let v emigraci bylo pro autora velmi těžkých. Neexistovalo tam tehdy hnutí uměleckého individuálního skla, chyběli sběratelé a také podpora širší veřejnosti. Počátkem 80. let dostal Zoričák od tamních úřadů možnost obrodit moderní studiové sklo v zemi.
Dal impulz k založení prvního francouzského muzea a sklářského centra současného skla v Sars Poteries, jež bylo roku 1982 otevřeno spolu s prvním sympoziem uměleckého skla ve Francii. Francouzská vláda ho posléze ocenila titulem Rytíř Řádu umění a literatury. Na výstavě můžeme vedle autorových geometricky přesných prizmatických objektů spatřit také jeho absolventskou práci Vejce či jeho oblé plastiky nazvané Okno života nebo Vstup do života, které v sobě nesou silný erotický náboj.
Mezi další významné představené umělecké skláře patří například Jan Adam, který stejně jako Pavel Molnár působil v Německu, Vladimíra Klumparová tvořící v 80. a 90. letech v USA a Miroslava Svobodová-Wyckmans, jež založila některá odvětví umělecké sklářské tvorby v Belgii. Výstava předvádí pětasedmdesát unikátních sklářských děl doslova z celého světa - kromě dekorativního či užitkového skla také skleněné objekty, plastiky, mozaiky a vitráže vyrobené nejrůznějšími sklářskými technikami a technologiemi.
Exponáty nejsou uzavřené ve vitrínách, nýbrž volně rozmístěné na podstavcích. Divák si je proto může detailně prohlédnout ze všech stran, obcházet jako sochařské výtvory nebo se k nim přiblížit až na vzdálenost několika málo centimetrů. Škoda jen, že v expozici nejsou u autorů na rozdíl od doprovodného katalogu uvedeny jejich osudy. Ty jsou často nevšedními příběhy lidí, kteří svůj život zasvětili uhrančivě chladné kráse skla, jež je hlavním námětem této výstavy.
České a slovenské sklo v exilu
Moravská galerie v Brně, Uměleckoprůmyslové muzeum, Husova 14, autorka výstavy Sylva Petrová. Výstava trvá do 6. ledna 2008, www.moravska-galerie.cz
Hodnocení MF DNES: 80 %
