Už od dětství mám zasněný pohled

Dvě rozdílnější role, než jaké Ivan Trojan právě představuje v tuzemských kinech, si sotva lze představit. Ve filmu Andrey Sedláčkové Musím tě svést hraje manžela ministryně alias Ivany Chýlkové, která kvůli kariéře odmítá rozvod, takže na ni s přítelem-svůdníkem v podání Jana Krause připraví podraz. V Tycových Smradech po boku Petry Špalkové je jeho postava otce naopak oporou rodiny pečující o tři děti včetně dvou adoptovaných romských.

Ale vlastnímu soudu, který z filmů se povedl víc, se Trojan vyhýbá - prý oba točil už dávno, je to minulost, kterou oživila až "show" před premiérami.

Srovnáváte a hodnotíte své filmy alespoň soukromě?
Soukromě určitě, veřejně je to těžké. Jedině snad až po čase.

Dokážete se dívat sám na sebe?
No právě! Pokud je ten film dobrý jako třeba Samotáři a vidím ho z odstupu, jde to, i když vnímám, co mohlo být lepší. Ale jsou i starší pohádky nebo inscenace, u kterých zažívám horší pocity.

Takže prince v televizní pohádce už si nezahrajete?
Prince jsem si škrtl před šesti lety, od té doby je odmítám. Vadilo mi, že pohádky jsou jedna jako druhá, pomalé, rozvleklé, bez kouzla. Navíc problém tu vyřeší vždy dívka nebo nadpřirozená bytost, kdežto já naopak brojím proti tomu, že se všude vytrácí zdravý chlapský prvek. Jsem tím pověstný.

Proč jste s filmem začal až v Samotářích, ve svých pětatřiceti?
Prostě nebyly nabídky. Režiséru Samotářů Davidovi Ondříčkovi se to zdálo taky divné, když mě tehdy vybíral. Vlastně mě pro film objevil, nyní spolu točíme další snímek, pracovně pojmenovaný Hvězdy v očích.

Nevymyslíte jiný název, aby připomínal úspěšné Samotáře?
Já asi ne, mám plno starostí, abych přišel na to, co je vlastně zač ten chlapík, kterého hraju. Navíc se mi sešlo víc práce naráz, což se sice v Česku běžně děje, protože kvůli shánění peněz musí filmaři pořád posouvat termíny, jenže pak se natáčení střetává s jiným natáčením i divadlem, a to já nemám rád. Neumím věci odstřihovat - dopoledne zkouška v divadle, odpoledne film.

Jak si vlastně herec vydělává na to, aby mohl dělat divadlo?
Těžko. Když točím film, měl bych být k dispozici celý den. To je u člena divadla složité. Ale kdybych scénu opustil, což nechci, protože Dejvické divadlo je moje dítě a ještě jsme neřekli vše, pak bych musel mít záruku aspoň dvou tří filmů ročně, a to nikdy nevíte předem. Takový je prostě model, s nímž se musíme smířit.

Nikdy jste nelitoval, že jste pro nejistý sen jménem Dejvické divadlo opustil zavedenou a bezpečnou vinohradskou scénu?
Bezesné noci jsem zažíval, než jsem se rozhodl. A první sezonu, při začátcích od nuly, přišly i pochyby. Ale víra byla silnější.

Teď Dejvické divadlo i vy sbíráte ceny a lidé tu stojí fronty na vstupenky. Dáváte najevo těm, kdo vás zrazovali, "Já měl pravdu"?
Ne, teď už to dělat nemusím. Ale do táty jsem si párkrát zaryl.

Znají vás lidé spíše z cen Thálie, nebo z Četnických humoresek?
Obojí, jsou to dva různé tábory, které Samotáři dílem propojili.

Nicméně zažil jste, jak národ žije seriálem? Znáte třeba výkřiky po jedné epizodě Četnických humoresek "Oni nám zabili Toníčka?"
No jistě, to jsem slyšel hned druhý den od sousedů: Jak jste nám to mohli udělat? Oddanost diváků vůči seriálům opravdu existuje.

Začínáte točit dalších třináct dílů Četnických humoresek. Smíte dopředu prozrazovat, jak to bude dál?
Nejsem sice vázám mlčenlivostí, ale neprozradím to.

Nejste zrovna typ herce, který by na obálkách časopisů předváděl rodinku u zahradního grilu a rozdával recepty. Proč?
Opravdu to nedělám. Před premiérou filmu vás producenti do tisku tlačí, což se snažím brát jako součást profese. Ale takové ty řeči o ničem jsou mi protivné, i když párkrát jsem ve slabé chvilce podlehl. Nevidím v tom žádný smysl.

Pokud vím, nepěstujete ani takové vedlejší výdělečné aktivity jako prezentace výrobků, moderování večírků, reklamu...
Ne. Nepřitahuje mě to a pak, to je disciplína, kterou může dělat jen někdo. Ještě stavím peníze na druhé místo. Ale neodsuzuji to u jiných a zastávám heslo Nikdy neříkej nikdy. Pokud bych se k něčemu podobnému nechal zlákat, muselo by to mít nápad a vtip, aby to bavilo mě i ostatní - podobně, jako to dělá Tomáš Hanák. Jenže to zase vyžaduje spoustu času a energie, které já nemám.

K čemu se podle vás může herec veřejně vyjadřovat? Smí mluvit do politiky, do Temelína, do znovuuvedení Ženy za pultem?
Má právo vyslovit se jako kterýkoli jiný člověk, pokud jeho názor stojí za to. Má-li co říci, ať to řekne. Čili k Temelínu se nevyjadřuji - nejsem odborník. A Žena za pultem? To je přece blbost, dívat se nehodlám. Na druhé straně třeba Rodáky, v nichž jsem hrdinně odmítl hrát coby student druhého ročníku (smích), považuji za nebezpečnější. Tvářili se totiž na tehdejší poměry odvážně, a přitom obsahovali spoustu polopravd. Těm více než osmnácti procentům voličů komunistů Žena za pultem asi sedla. Já bych ji nepustil, ale nejsem ředitel televize a ani být nechci.

Televize se ovšem hájí nostalgickou vlnou. Jste taky nostalgik?
Jsem, ale v tom obecném, ne politickém smyslu. Rád si připomínám věci spojené s určitými okamžiky svého života, třeba písničku, při níž jsem k sobě slečnu poprvé přitiskl při tanci. Ostatně rodiče říkají, že už jako dítě jsem měl zasněný pohled... V době, kdy všichni hledí dopředu, mě docela baví ohlížet se zpátky, v tom nevidím nic nebezpečného.

A pokud jde o politiku?
Nesdílím obecnou naštvanost na politiku, spíše na politiky. Nevidím mezi nimi nikoho, s kým bych se ztotožnil, komu bych fandil, nemám prostě mezi politiky svého hrdinu. Přes různé výhrady jím pro mě pořád zůstává Václav Havel.

Za roli v Samotářích jste byl nominován na Českého lva. Tipněte si, zač ho teď dostanete spíš - za Smrady, nebo Musím tě svést?
(Smích) Takhle vůbec nepřemýšlím. Hlavní je, aby lidi přišli do kina, je to vážně lepší než sedět u televize. Vím, že nejtěžší je opustit byt, ale když se už někam vypravíme, nelitujeme toho. Vidět film s lidmi nebo sám doma, to jsou různé zážitky, dokonce to mohou být dva úplně jiné filmy. Zažil jsem nadšené mladé diváky na karlovarském festivalu nebo na letní filmové škole a pookřál jsem, dodali mi naději. Třeba to něco znamená.

Ivan Trojan a Jaroslava Adamová na předávání cen Thálie za rok 2000.

Ivan Trojan na předávání cen Thálie za rok 2000.

Ivan Trojan a Jiří macháček v herecké šatně na Malé scéně před představením Oblomov na divadelním festivalu Setkání 2001 Stretnutie ve Zlíně (9. května 2001)

Ivan Trojan a Jiří macháček v herecké šatně na Malé scéně před představením Oblomov na divadelním festivalu Setkání 2001 Stretnutie ve Zlíně (9. května 2001)

Ivan Trojan a Jiří macháček v herecké šatně na Malé scéně před představením Oblomov na divadelním festivalu Setkání 2001 Stretnutie ve Zlíně (9. května 2001)

Fotografie z filmu Smradi.

,