Z něj hudba do svých moderních genů přejala postavy předčasně umírajících nebo před smrtí za své hříchy těžce trpících bouřliváků.
Když se před nedávnem objevila zpráva, že zemřel zakladatel Pink Floyd Syd Barrett, šel jsem do obchodu a koupil si tam jeho třetí, skoro neznámé album Opel. Doma jsem se pak divil, proč jsem to udělal. Proč jsem podobně jako stovky nebo tisíce jiných vzdal poctu mrtvému géniovi tím, že jsem si koupil jeho desku?
Zvláště v 60. a 70. letech žily některé rockové hvězdy tak rychle, že před svou smrtí ani nestíhaly dotočit rozdělaná alba. Janis Joplinové tehdy chyběla k dokončení desky Pearl jedna skladba. Rovněž Jimi Hendrix už nestihl schválit své album Cry Of Love.
Obchodníci si zájem o nahrávky mrtvých hvězd zpočátku vysvětlovali tím, že jejich dílo je nedokončené a lidé touží mít doma další a další snímky svého milovaného mrtvého.
Koncem 70. let se už dalo napočítat přes třicet desek s Hendrixem. Některé vznikly dokončením původních náčrtů, jiné zaznamenávaly v příšerné kvalitě různá jam sessions nebo obsahovaly snímky z dob, kdy muzikant nebyl ještě slavný. Byl to kšeft s mrtvým, který v řadě případů končil u soudu, když žalobcem byl buď fond pozůstalosti, nebo majitel práv.
Ovšem i oficiální vydavatelé brzy zjistili, že v případě největších osobností může dílo oslovovat i ty, kdo v době jeho vzniku nebyli na světě. V roce 1980 se zjistilo, že nahrávky devět let mrtvého Jima Morrisona a jeho The Doors se prodávají mnohem víc než v době jejich vzniku.
Ve většině případů však posmrtný boom nepřekračuje tři roky. To musí být opravdu výjimečný trhák jako queenovské Made In Heaven, aby se deska mrtvého umělce chytila ještě později. Ale na kompilacích největších hitů mrtvých hvězd se dá vydělat vždycky. Recyklace plus něco z archivu – to skoro nic nestojí.
Nově objevené skladby
Někdo jde do studia a přesně ví, jak bude jeho deska vypadat. Ale většina umělců nahrává víc. To, co vypadne, nemusí být nejhorší, jen to právě nezapadá do koncepce. Zbylé skladby jsou ideální pro pozdější použití v podobě bonusů či pilotních singlů k různým kompilacím, tedy i posmrtným.
Tak se po celá 90. léta využívaly snímky Boba Marleyho, které odpočívaly v různém stadiu rozpracovanosti v archivu gramofonové firmy Tuff Gong. Například píseň Iron Lion Zion, která byla hitem čtrnáct let po smrti jamajského rockera, se prý objevila na zapomenutém magnetofonovém pásku jako šestnáctiminutový demosnímek, který zpíval Marley jen s kytarou. Jeho bývalí spoluhráči jej sestříhali, doplnili ostatní nástroje – a na světě byla jedna z nejúspěšnějších melodií reggae vůbec.
Podobný příběh mají dvě „nové“ písně Beatles Free As A Bird a Real Love, které se objevily v letech 1995 a 1996. Vdova po Johnu Lennonovi Yoko Ono dala souhlas k použití dvou snímků, které si Lennon natočil jen jako jakýsi náčrtek, a zbylí členové doplnili své nástroje a hlasy. Písně pomohly prodat sbírku beatlesovských přebytků Anthology a patří podobně jako Marleyův posmrtný hit ke zlatému fondu nejlepších písní 90. let.
Když nejsou k dispozici další neznámé skladby, udělá se remix. Z hypermoderní elektronické úpravy své zapomenuté písně Little Less Conversation by se asi Elvis Presley osypal, ale byl z ní jeden z vůbec největších hitů roku 2002, který pomohl prodat jak jednu kompilaci jeho největších hitů, tak jako zvukový doprovod reklamy zboží jedné obuvnické firmy.
Virtuální duety
Velkou oblibu také získaly virtuální duety – nahrávky dvou lidí, které by bez studiové techniky nemohly vzniknout. Když zemřel swingový klasik Nat King Cole, bylo jeho dceři Natalii čtrnáct.
V jedenačtyřiceti natočila už jako soulová superhvězda se svým dávno mrtvým otcem virtuální duet Unforgettable. Jako základ posloužil původní Coleův snímek, do něhož Natalie vložila svůj hlas. Unforgettable se stalo jejím největším hitem a získala za něj cenu Grammy.
Druhým, kdo zabodoval s virtuálními duety, byl Frank Sinatra. Pět let před jeho smrtí vydala firma Capitol dvě alba Sinatrových nahrávek, k nimž přidali své party zpěvákovi obdivovatelé – od jeho přítele Tonyho Bennetta přes Stevieho Wondera až k Bonovi z U2.
Po Sinatrově smrti došlo k reedici obou desek a té první se dodnes prodalo přes tři miliony kusů, čímž se stala jeho komerčně nejúspěšnějším albem. Jsou to milé snímky, ale protože byly použity Sinatrovy vokály z pozdních nahrávek, nemají šarm a lesk jeho nejlepších desek.
Album Genius Loves Company je zase komerčně nejúspěšnější deskou Raye Charlese. Posmrtnou sbírku duet (v tomto případě nikoli virtuálních) proslavila countryová melodie Here We Go Again, která v provedení s country-jazzovou zpěvačkou Norah Jonesovou ovládla v roce 2004 rádia. Album vznikalo ještě pod Charlesovou kontrolou.
K druhé desce Genius and Friends už dal jen podnět, když vybral nedokončené nahrávky z roku 1997 a nahrávání zrealizoval producent Phil Ramone až po jeho smrti. S Charlesem zpívá třeba i vítěz druhého ročníku americké Superstar Ruben Studdard. Šestatřicáté místo v žebříčku dělá komerční úspěch takové desky přijatelným. A v budoucnu můžeme čekat další díly.
Umělecká závěť
Podobně jako Charles jsou i takoví zpěváci, kteří myslí také na to, co bude s jejich dílem po smrti. Asi nejdrastičtějším případem je rakouský zpěvák Falco, jenž byl v druhé polovině 80. let populární i v Česku. V roce 1998 zahynul na několikátý pokus při autohavárii v Dominikánské republice.
Právě to, že šlo o několikátou nehodu v průběhu několika dní, svádělo celkem oprávněně k dohadům, že právě vydané album Out Of The Dark bylo natočeno s vědomím, že po něm Falco spáchá sebevraždu, která z něj v duchu popové nekrofilie znovu udělá hvězdu. Podařilo se mu to aspoň dočasně. Dva roky se díky své smrti vyhříval na výsluní popularity.
Řada umělců vytváří své desky jako závěti. Když Bob Marley točil své album Uprising, dobře věděl, že se blíží jeho konec, a tak se snažil dát do nahrávek maximum toho, co chtěl sdělit jak o nadějích třetího světa, tak o své rastafariánské víře.
Také Innuendo od Queen vyšlo devět měsíců před smrtí Freddieho Mercuryho, ale i v řadě dalších písní najdeme rysy zpěvákova zápasu se smrtí. V trochu odlehčenější formě je vnímáme i na poslední desce George Harrisona.
Nejdéle se na smrt připravoval Johnny Cash, který od roku 1994 točil vyčerpaným hlasem desítky písní. Jsou o stáří, bolesti, smrti, lásce i vykoupení. Výsledkem bylo pět dílů American Recordings, z nichž poslední vychází dva roky po jeho smrti právě v těchto dnech. Jistě se bude dobře prodávat.
Ostatně, gramobyznys prožívající právě velkou krizi není tím nejpodstatnějším, kdo na mrtvých hvězdách vydělává. Kolik milionů plakátů s Johnem Lennonem u bílého piana se za posledních pětadvacet let prodalo? Kolik triček s Jimim Hendrixem a Bobem Marleyem? Kolik různých suvenýrů s Elvisem Presleyem? A jaká část z těchto obrovských zisků se nakonec dostala k majitelům pozůstalostí a autorských práv?
