O Adamsonových deskách se často mluví jako o hudbě k neexistujícím filmům; jsou na nich rozpoznatelné jak vlivy klasiků filmové muziky Ennia Morriconeho a Johna Barryho, tak industriální hudby, ostré elektroniky nebo dřevního vlezlého diska. Dohromady to vytváří zvukovou krajinu, do níž si posluchač může dosazovat příběhy - většinou temné a vyprávěné s notnou dávkou ironie. Adamsonova hudba ovšem doprovází i skutečné filmy, v Česku je z nich asi nejznámější Lynchův snímek Lost Highway. Po čtyřech letech přišel Adamson s novým albem The King of Nothing Hill, na kterém se jeho hudba trochu prosvětlila.
P r o s v ě t l e n p o t o m k e m
Interview Adamson poskytuje v salonku jednoho dost nóbl klubu v londýnském Notting Hillu. Na otázku, zda za tím spojením Nothing Hill - Notting Hill v názvu čtvrti i alba lze hledat něco víc než souzvuk, odpovídá stylově: „Ne, je to jen taková laciná hříčka. Jsem král laciných věcí. Narodil jsem se tak, je to moje dědičné právo.“
Stylový je i nový videoklip k písni se stylovým názvem Black Amour. Prochází tu zákoutími londýnského polosvěta a pokoji v hodinových hotelích a vypadá přitom jako bohatý bonviván, případně pasák.
Na King of Nothing Hill se však Adamson nepředvádí jenom v téhle tradiční poloze. Několik skladeb zní překvapivě bezproblémově. „Uvědomil jsem si, že nechci být král temnoty nebo kníže temnoty, jak o mně jednou někdo napsal. Možná jsem jím ani nikdy nebyl.“
V Adamsonově hudbě dnes daleko silněji zaznívají vlivy klasického soulu - Isaaca Hayese nebo Curtise Mayfielda. „Ty písničky tehdy měly i širší sociální funkci. Hrály se třeba ve filmech, kde se poprvé objevili černoši ne jako nějaké bezbarvé postavy, ale jako lidé, kteří mají specifické problémy, což je zrovna věc, která mě teď dost zajímá.“
Ta větší dávka radostnějších emocí se na desku dostala i z osobních důvodů. Adamson už má za sebou - jak říká - peklo, do kterého ho uvrhly dlouhodobé zdravotní problémy; v posledních letech musel podstoupit tři operace. V jedné skladbě na desce je dokonce slyšet i hlas jeho syna. „Když se z člověka stane ochránce dítěte, je to úplně jiná pozice a vede ho k tomu, aby přemýšlel o trochu jiných věcech,“ říká.
B ý t t a k J a m e s e m B o n d e m !
To ovšem neznamená, že by Adamson prošel úplným znovuzrozením - na King of Nothing Hill se najdou i pořádně temná místa. „Možná jsem v tom trochu manipulant: nejdřív lidi trochu roztancuju, trochu unavím, oni si sednou a já na ně vytáhnou ty další věci, do kterých se třeba ponoří, třeba se v nich setkají sami se sebou.“
Stejně tak Adamsona neopustila vášeň pro svět starých špionážních filmů; když v hovoru přijde řeč na Jamese Bonda, viditelně ožije. „Chtěl jsem být James Bond - jako většina kluků. Chlapík, který se pohybuje mimo zákon, ale zároveň dělá práci pro svou zemi, byla v tom taková ušlechtilost. A taky jde o ten způsob, jakým Bond žije, je rozmařilý, může zabíjet, to všechno mě přitahovalo.“
Postupem času Adamson objevil i kouzlo padouchů z bondovek: „Nejdřív jsem těm lidem nerozuměl, ale fascinovali mě. Proč to všechno dělají - jako vyhodit svět do povětří a tyhle věci. Až potom jsem pochopil, jaká se v člověku může nakonec nahromadit hořkost. Kdoví co bych dělal, kdybych měl jejich možnosti. Nejvíc je na bondovkách fascinující to, že Bond a padouch jsou vlastně jedna postava, dvě strany stejné mince. Dobře to vystihl film Austin Powers, kde superagenta i superzloducha hraje stejný herec.“
Na posledním albu se Admasonovi docela podařilo skloubit jeho příležitostně zločineckou fantazii a občas dost prozaickou a víceméně šťastnou rodičovskou realitu, přičemž rodič občas nabývá převahy nad zločincem. Po letech bude Adamson dokonce prezentovat svou hudbu i živě. Vyráží na turné s pětičlennou kapelou: „Ani jsem se o to nějak nestaral, prostě se mi najednou začali hlásit lidé. Je to dobré znamení, když se takovýmhle způsobem začnou dít věci.“
 Barry Adamson. |
