"Nejhůř se nám vedlo, když jsme začínali a hráli si pro sebe ve zkušebně. To jsou pocity marnosti a zbytečnosti, které zná řada dnešních začínajících kapel," říká zpěvák Miroslav Wanek, který přišel do skupiny v roce 1986. Už tehdy ovšem postpunková formace ze severočeských Teplic získala jednu cennou posilu: výtvarníka Martina Velíška, nehrajícího člena, jenž dodnes hlídá její vizuální profil.
O rok později pak hráli Už jsme doma na velkém festivalu Rockfest a pomalu se vynořovali z kulturního podzemí. Ještě před listopadovým převratem se dostali do studia a pod dohledem Ladislava Kantora natočili tři písně pro malou desku z edice Rock debut. "Když se nyní dívám na patnáctileté lidi v publiku a my zrovna hrajeme Jó nebo nebo, dojde mi, že jsou stejně staří jako tahle punková píseň," dodává dnes Wanek.
Začátkem devadesátých let kapela vydala alba Uprostřed slov a Nemilovaný svět a zamířila za hranice republiky. Největší nasazení si vyžádala americká turné. "Zpočátku jsme hráli třeba za pětadvacet dolarů pro kapelu. Když to bylo na procenta ze vstupného, byl špatný den a pořadatelé nám vyplatili tři dolary, řekli jsme, ať si je nechají," vzpomíná saxofonista Jindra Dolanský.
Dnes je situace lepší: kapela konečně získala profesionální promotérskou agenturu, místní tisk reaguje na její koncerty a na americkém trhu jsou k dostání její desky včetně posledního alba Uši. I tak se ovšem náklady na turné obtížně vyrovnají s výdělkem. "Jsme rádi, když neproděláme. Cesta po Americe nebo Kanadě je pro nás dražší než pro tamní kapely, které si nemusí kupovat letenky nebo pronajímat auta," říká Dolanský. Například rozpočet Už jsme doma na chystané turné je 10 tisíc dolarů.
Nebyly tu však jen o Spojené státy, odkud si Wanek přivezl přízeň avantgardní kapely Residents a v pražské Arše realizoval v roce 1995 jejich představení Freak Show Live. Už jsme doma také vjeli jako první hudební skupina do válkou zničeného Goražde, hráli i v Sarajevu a Mostaru. Rok 1997 byl patrně nejhektičtější: kapela absolvovala 146 koncertů, z toho 40 za oceánem, a vypracovala se mezi sto nejsledovanějších koncertních kapel v Americe. "Ale neměli jsme čas na novou muziku. Bylo pro mě těžké hrát stále stejné věci," říká Dolanský. Závěr devadesátých let vnímal jako krizi, ze které se kapela nakonec dostala vydáním alba Uši.
A proč svou bilanci nazvali Patnáct kapek vody? "Jedno z možných vysvětlení je, že jsme každý rok přispěli nějakou kapkou osvěžení do pouště nenápadů a nevkusu. Ale možná to bylo marné. Kapka poušť nezúrodní, a navíc je to věc strašně pomíjivá," odpovídá Wanek.
 Už jsme doma. |
